Polská black/deathmetalová skvadra jménem Hate úřaduje na scéně už od roku 1991 a v daném žánru ji lze považovat za stálici, která je ve svém hudebním směřování i v kvalitě chvályhodně konzistentní. Za třicet let nepřerušené činnosti kapela neztratila energii ani nasazení, a přestože de facto nikdy nevylezla z undergroundu, stihla vyprodukovat úctyhodných dvanáct alb.

Kolem hlavní persony Adama řečeného „The First Sinner“ se během let často střídali spoluhráči a výjimkou není ani novinka Rugia, kde jsou opět nová jména. Na výsledek to ovšem nemá vliv. Vichřice burácí stále naplno a na novém albu bych řekl, že dokonce přidala na síle. Pomalejších úseků celkem ubylo a přímočarý, energeticky nabušený nářez takřka nepolevuje. Extrém v hudbě však vyvažuje velmi dobré nazvučení. Příjemně plné, lehce rozostřené kytary mají jak atmosféru, tak razanci, bicí i přes maximální nasazení nezastiňují vše ostatní a velmi dobře je „udělaný“ i drsný vokál, který dokáže podsunout melodii bez toho, aniž by ztratil cokoliv ze své hrubosti. Z pohledu produkce zkrátka celé akorát, což je v dnešní době přeplácaných nahrávek polovina úspěchu.

Kapela poslední dekádu vydává ob rok alba, která se liší jen nepatrně, takže Rugia může vypadat jako rutina, zde je ale třeba podotknout, že většina konkurence by za takovouto rutinu prodala duši ďáblu. Songy valí, energie tryská a přitom máte pocit, že se kapela ani moc nenadře. Žádná křečovitá snaha, žádné těžkopádné kombinování, vše plyne jednoduše a hladce, což beru jako zásadní plus. Skladby ovšem nejsou primitivní, každá obsahuje několik zvratů, breaků, sól, jen se dějí přirozeně a bez ztráty tlaku.

Na albu dominují rychlé kusy, občas přeci jen ale kapela přepne do pomalejšího módu a ve správném okamžiku zahraje zemitější riffovačku na protažení krčních svalů či přihodí špetku melodiky. Nejde ovšem o nic z pohledu žánru „nečistého“. Hate si dávají pozor, aby jejich blackened death metal nesklouzl, kam nemá. Produkce je pořád dostatečně sveřepá, nasraná a brutální, kapela jen do skladeb sem tam propašuje zklidňující element, který extrém polidšťuje, a hudba je tak stravitelná i pro neortodoxní publikum.

V kontextu diskografie Poláků není nové album žádná zásadní změna, z mého pohledu to však jeho kvalitu nijak nesnižuje. Pokud muzika takto šlape a nabízí chytlavé momenty, nevidím problém v tom, že se kapela do jisté míry opakuje. Stejně tak nepovažuji ani za nějak extra důležité, jak moc Hate připomínají kolegy z Behemoth anebo Vader. V metalu se nakonec každá kapela podobá nějaké jiné. Podstatný je pro mne fakt, že těch 35 minut uteče jako voda a mám chuť vždy znovu zmáčknout play, což se při naposlouchávání měsíčních novinek nestává v poslední době často.

Jistá umanutost, s jakou kapela jede po stále stejných kolejích, nebo chcete-li předvídatelnost materiálu, mi z objektivního hlediska na jednu stranu brání udělit vysoké hodnocení, na druhou stranu ale fanouškovský pohled pochyby vyrovnává. Marná snaha, když poslouchám znovu a znovu dokola nakládačky The Wolf Queen a Exiles Of Pantheon, musím chtě nechtě něco přihodit. Letos si to polské běsnění totiž dle mého mimořádně sedlo. Jestli tedy chcete propláchnout uši přímočarým metalovým nářezem, který není ani disonantní ani technický ani nijak jinak kostrbatý, naopak je ve svém extrému příjemně plynoucí a srozumitelný, tak neváHATEe.