Napsat něco o nové desce HATEBREED a neopakovat fráze typu „hardcore-metalové kladivo“ anebo „pánové se s tím po skladatelské stránce moc nemažou“ či „bez frontmana Jameyho Jasty by to nešlo“ je podle mého docela těžké. Směřování kapely se totiž navzdory rokům moc nemění a ani novinka nepřináší nic zrovna překvapivého.

Jediná věc, která mne napadá, a o které se moc nepíše, je, že jsou Jamey a spol. velmi šikovní v businessu a ten svůj primitive-hobluj-lopata-metal-core odjakživa umí velmi dobře prodat. Vezměte si, že startovali jako sepulturácko-panterácký nu-groove metal, za pár let z nich najednou byli „průkopníci“ metalcoru a dnes, když je i tento styl pomalu out, tak se najednou mluví o tom, jak jsou HATEBREED true oldschool hardcore. (A přitom hrají více méně stále to samé).

Ano, je pravda, že novinka je možná o něco přímočařejší a jednodušší než minulé album (možná proto to oprášení HC nálepky), nicméně z mého pohledu je to v první řadě Jameyho skvělý marketingový tah. HATEBREED byli (ať si kdo chce co chce říká), vždy spíše záležitost pro metalové publikum (hrají na metalových festech, jezdí turné s metalovými kapelami a nakonec i jejich poslední s/t album bylo metal) a Jamey Jasta ví, že na metalové scéně frčí oldschool. A jelikož se těžko může připojit k tomuto trendu, tak nám alespoň servíruje ideu, že HATEBREED jsou stará škola v hardcoru. Chytré, a pro metalistu, který z HC slyšel tak maximálně na půl ucha na fesťáku Sickofky, první desku PRO-PAIN a u kámoše kousek BIOHAZARD, je to nakonec správná informace.

Vtipné na tom ale je, že i přes výše uvedenou prvoplánovost a jednoduchost je The Divinity of Purpose vcelku dobré album. Podle mého jej lze dokonce přirovnat k jejich prvním třem zásekům, které dodnes považuji za to nejlepší, co kapela vymyslela. Je pravda, že novinka je proti nim trochu melodičtější, ovšem na druhou stranu zase zvukově špinavější. Pro mne ovšem ideální kombinace.

Album je ve finále hardcore, je oldschool, není ale příliš vyhrocené. Je melodické, zapamatovatelné, ale zároveň stále dostatečně agresivní a v neposlední řadě také dostatečně metalově nabroušené. Jako vždy to není žádná velká věda, pěkně čitelné střední tempo, vytažená, razantní rytmika, skočné groove riffy, sem tam nějaké sbory a nekompromisní principálův přednes.

Chtělo by se říct, že je to primitivní hudba a kapelu vyfuckovat, ale dle mého by to byla chyba. O podobnou produkci se totiž snaží milion drsňáků, kteří ovšem začnou být po třetí skladbě otravní, což kupodivu HATEBREED nejsou. Nedokážu přesně definovat proč. Je to Jastův hlas? Kytary? Drive? Zvuk? Možná je to tím, že skladby jsou přes tu tvrdost a špínu docela chytlavé. Zní ležérně, ale zároveň v sobě mají přesvědčivost. Nebo vše dohromady.

HATEBREED jsou zkrátka primitivní, ale jsou cool. Znáte to, buď to tam je, anebo není. A na The Divinity of Purpose to, i přes všechnu předvídatelnost, a tisíckrát obehraný mustr, prostě a jednoduše JE. Kladivo znovu udeřilo a já musím konstatovat, že jeho renomé s přibývajícími roky nijak neztrácí, spíše naopak.