Třetí deska coloradských HAVOK budiž příkladem poctivého žánrového alba, které naskočí od začátku na ostrou notičku. Jejich thrash metal má všechny předpoklady zaujmout stále ještě početnou fanouškovskou základnu tohoto stylu se všemi jeho old-schoolovými vlastnostmi. Kdyby se mi někdo snažil namluvit, že parta těchto mladíků fungovala již na sklonku osmdesátých let a já bych ještě ke všemu neměl dotyčný metalový terén dané doby nastudovaný, pravděpodobně bych mu uvěřil. HAVOK jsou totiž velmi autentickou „retro“ kapelou, která nestojí o žádnou spojitost s aktuálními trendy v tvrdé hudbě. A vynikajícími hráčskými výkony a naprostou ujasněností svojí cesty dokáže tahle čtveřice doslova bourat zdi. Jejich snahu hodnotím jako sympatické uctění scény, která tu kdysi dávno byla a slavila obrovské úspěchy.

Nečekejte tedy žádné inovativní prvky a postupy, ani unavenou starobu k pousmání, ale poctivý nářez uchopený pěkně postaru – tedy vybroušený riffing, blesková sóla, rychlejší než střední tempa a v neposlední řadě skřehotavý i patřičně ostrý hlas jejich frontmana. To vše dává dohromady živelnou sérii skladeb, jejichž výraz sice staví na dávno slyšeném a obehraném modelu thrashe, ovšem v podání HAVOK to celé působí poměrně svěže a čerstvě.

Kdo měl kdysi dávno rád první nahrávky kapel jako NUCLEAR ASSAULT, EVIL DEAD, DEATH ANGEL nebo třeba i debut kanadských ANNIHILATOR, může s naprostým klidem sáhnout po této mladé krvi. Pokud vám totiž nebude vyloženě vadit naprosté setrvání na všem, co dělalo thrash metal tím, čím ve své době byl, budete velmi spokojeni, jelikož deska vykazuje i kvalitním a patřičně řízným zvukem, který ani v dnešní době nepůsobí úsměvně. Za ten byl ostatně zodpovědný jeden z nejpovolanějších machrů – Terry Date. Producent, který stál před dvaceti a více roky u vzniku zásadních alb takových veličin jako PANTERA, OVERKILL nebo PRONG.

Za úplně nejlepší položku osobně považuji dravou, a tak trochu punkem šmrnclou jízdu Under the Gun, která platí i v rámci tohoto semknutého díla za výjimečný song schopný zabíjet. Uznávám, že úvod (spíše celá první polovina alba) je skladatelsky o něco více nápaditý, ovšem ani ten cover Children of the Grave nacházející se kdesi vzadu nepůsobí vůbec od věci. Poctivá rubačka po vzoru osmdesátých let, výteční instrumentalisté, velmi autentické pojetí, průrazný sound a sem tam osvěžující nápad, to jsou HAVOK dnešních dnů.

Článek převzat z webu crazydiamond.cz.