S rostoucí popularitou roste i kritika, a tak se vlna metalcorového šílení, jež zastihla i Evropu, neobešla bez neustálých úvah o smyslu podobné hudby, o čistém kalkulu, s kterým se novorozenci na této scéně pouštějí do boje, o komerční zaprodanosti a tak dále. Ano, já to do jisté míry chápu, aleJiž po páté se o slovo hlásí Heaven Shall Burn a ani s novinkou Iconoclast neodbočili z trasy nastolené zlomovým albem Antigone. Nová deska je bohužel důkazem, že pod skutečně výbornou produkcí se skrývá totální skladatelská vyždímanost, a tak jediné, co může v současnosti německá pětice nabídnout, je řemeslná zručnost.než se nám zbarví oči do ruda a vrhneme se střemhlav do odsuzování jednotlivých metalcorových kapel, měli bychom si osvojit i trochu soudnosti a zamyslet se nad tím, kdo tuto scénu spoluvytvářel, kdo se podílel na jejím vzestupu a kdo se s radostí pohyboval od klubu ke klubu, aniž by ještě mediální zájem dráždil chtíč po vyprodaných halách a klipech v MTV.
A do této skupiny kapel bych rozhodně zařadil i Heaven Shall Burn (dále jen HSB), kteří se na vzniku německé metalcorové scény podíleli. U tohoto zrodu stáli spolu s takovými Caliban, jejichž hudba je ovšem zoufale nudná a nezajímavá. To HSB si jistou hudební atraktivnost uchovávají a jejich velkou výhodu vidím ve schopnosti zvukově i hudebně se odlišit. Mě osobně nenapadá kapela, která by zněla podobně, což je tvrzení, které se na valnou většinu podobně zaměřených seskupení vztáhnout nedá. Zásluhu na tom má hned několik faktorů: předně HSB si vytvořili něco jako svůj zvuk, který již od Antigone, s mírnými změnami, doprovází každou novou desku. Také frontman Marcus Bischoff přidává svým charakteristickým řevem

muzice na atraktivitě. Typická, Švédskem načichlá, kytarová melodika, cit pro strhující refrény, kladení velkého důrazu na atmosféru skladeb, to jsou další atributy obsažené v každé desce. V tomto ohledu nezaostává album Iconoclast, navazující na ověřenou kombinaci metalcorové agrese s melodicko deathmetalovými prvky, za žádným ze svých předchůdců. Problém je ale jinde.
Vyzdvihoval jsem schopnost HSB odlišit se od tvorby ostatních, o to větší škoda pak je, že to samé neplatí i o jednotlivých skladbách v rámci alba jako takového. Ty jsou si totiž svou strukturou natolik podobné, že krom pár výrazných hitů, je celá deska prakticky stejná. Model, kdy se na albu objeví jeden, dva výrazné hity a zbytek je slušný, avšak dohromady naprosto splývající standard, není ničím novým: na Antigone byla The Weapon They Fear, z desky Deaf to Our Prayers výrazně vyčnívala úvodní Counterweight a stejně je tomu na novince, kde je bezpochyby nejvýraznější skladbou úvodní Endzeit, která svou nápaditostí a chytlavostí působí jako záblesk barevna v jednolité šedi. Překvapí možná ještě Murderes of the Murderers, konkrétně až taneční rytmika á la The Kovenant, to je ale asi tak vše.
Výhodou (nebo nevýhodou) HSB je, že jsou daleko víc metal než hardcore, takže masy metalových fanoušků (stačí podotknout, že vydavatelem není nikdo jiný než Century Media) si k jejich muzice najdou cestu. Na druhou stranu true hc fans

tímto „kinder metalem“ opovrhují (pravdou je, že deska Iconoclast má s hardcorem v pravém slova smyslu společného asi tolik jako Ewa Farná s death metalem). Nikdy se nezavděčíte všem. Heaven Shall Burn si zkrátka vybrali svou cestu, po které sebevědomě kráčí, dělají to celkem slušně, ale začínám mít pocit, že by to chtělo změnu.