Na rozdíl od posledního počinu Dolores je novinka HEIDEN výrazně blíže masám. To je asi první poznatek z poslechu alba, které za mě osobně aspiruje na nejvýznačnější domácí nahrávku uplynulé sezony.

Vlastně ji charakterizuje už samotný (povedený) obal; opět z dílny Luďka Řezáče. Zatímco Dolores byla ještě temná záležitost, loňská deska je v tomto směru přece jen více… něžná. Kapela definitivně obrousila poslední hrany, které evokovaly její blackmetalovou minulost a zařadila se po bok spolků, jenž se snaží (do jinak tvrdší muziky) přenést více melodiky a především emocí a vlastní osobnosti. Zároveň ale svou tvorbu posunula do sfér, kde se mohou najít i fanoušci, kteří ještě před pár lety v podobných vodách nelovili. Post-rock (pozn. uvozovky), řádně nasáklý vlivy spolků jako Sólstafir. Nerad bych samozřejmě brněnský kvartet srovnával, jen mi místy přijde výše zmíněnými řádně načichlá.  Doba se prostě mění a stejně tak se mění i samotní HEIDEN. Nutno podotknout, jen k lepšímu.

Desítky poslechů Akunvst dávají za pravdu těm, kteří označují skupinu za „dospělou“. Dětské bolesti prvních alb jsou ty tam a najednou máme před sebou sebevědomím a jistotou překypující partu. Z témat okolo black metalu se pomalu a jistě (k mé vlastní radosti) přenesla (v tom nejlepším slova smyslu) k životním útrapám, jejichž osud kapela do své hudby dokáže vkreslit naprosto věrně, takže HEIDEN nyní dospěli do fáze, kdy jim můžete absolutně věřit. Navíc Kverd jako frontman určitě taktéž vyspěl a všemu svým projevem jen napomáhá. A i když se názory na jeho čistý vokál různí a ne každému bude zřejmě po chuti, já osobně s ním problém nemám, ba naopak.

Každý ze šesti songů je lahůdkou pro ty, pro něž je „jen“ muzika málo, pro ty, kteří hledají ještě něco víc než shluk tónů. A v této souvislosti mne napadá švédská formace Cult of Luna. Ano, HEIDEN nejsou zprvu možná tak emotivní a hudebně tvrdí jako tahle severská ikona, ale i tak dokáží vytvořit hodně podobnou atmosféru a svým i lyrickým minimalismem pak skvěle korespondují i se samotnou stavbou písní. Typickým příkladem budiž Setkání.

„Soumrak dlel snad o trochu víc, než měl.
Byla plná tmy, ale jinak celá bílá.
Bylo jí v ní tolik, že jsem dýchat zapomněl.
Bylo jí tam tolik, že by celé město prosvítila.

Podala mi ruku, jenže já chtěl její podstatu.
„Jsme si souzení, o vlastní viny opření,“
povídaly si stíny, kradouc se jí z pod šatů
a já je slyšel.“

Nejedná se o prvoplánovou věc a celý koncept vás směřuje přesně do smyšlení autorů. Komplet album vás doslova donutí prožít příběh na vlastní kůži a až několikanásobný poslech odkryje všechna zákoutí zvláštně pojmenované novinky. Dlouho se mi také nestalo, abych recenzovanou desku slyšel tolikrát a abych donekonečna otevíral obal a bloumal, co nám chtěl básník říci. Mohu tak snad tvrdit, že jen málo tuzemských interpretů dokáže takto nenásilně pracovat s posluchačovým podvědomím, a ještě méně jich dokáže člověka naplno vtáhnout do svých (vlastních) vizí.

Mnozí si sice při poslechu Akunvst možná řeknou, že se vlastně jedná o dost jednoduchou a hudebně ničím výjimečnou záležitost, ale právě těm z tohoto místa vzkazuji, dejte desce více času. Tohle album vás totiž pohltí až o něco později. O to víc ho pak budete milovat a nepřestanete vnímat jeho kouzlo, kdy prvotní nadšení ani po mnoha dalších hodinách nevyprchá.