Dalo by se říct, že druhé album Helms Alee je spíš takovým ujišťovákem. Tahle kapela byla totiž vždycky skvělá. Pravda je, že toho zatím moc vydat nestačila, na druhou stranu, pokud někdo staví na tak nosných základech, jako je její dva roky starý debut, nedá se čekat, že by nabytou stabilitu řádně nevyužil i pro další desku. Může ji totiž rovnou, s vědomím, že je nezviklatelná, stavět na pořádně vysokém stupínku. Ve své podstatě se asi Watherhead od debutu zas tolik neliší. Ale je dalším, zas o trochu vytuněnějším, dílem kapely. A tenhle fakt je sám o sobě vlastně taky dostatečně super. Skutečnost, že nové album jede víceméně ve starých kolejích, jakoby ještě víc zvýrazňovalo to, že zvuk Helms Alee zůstává zvukem Helms Alee a že ryzí charakter projevu kapely zůstává ryzím charakterem. Uplynulé čtyři roky, kdy o kapele nebylo moc slyšet, se tedy zdají být spíš mírným zásekem, než intenzivní přípravou nového materiálu. Zdají se být dobou, ve které nedošlo k žádným převratům, ale jen k vyhlazení a zakomponování nových (a lehko přeslechnutelných) idejí.

Žánrová prekérka. Řekněme, že Helms Alee jsou stylově vším a ničím, klasický příklad různorodosti, která tvoří styl. Obvyklý mix post-hardcoru, post-rocku, hevíku, stoneru, noisu a math rocku se díky plachým ženským vokálům v kombinaci se řvavým zpěvem Bena Verellena (basáka a vokalisty Harkonen a These Arms Are Snakes) proměňuje ve sjednocenou a ucelenou představu, v jasnou koncepci zvuku, v promyšlený celek. Dvě holky (Dana James a Hozoji Margullis) a chlap, sestava naruby. Holka na bicí, druhá na basu, Ben na kytaru. Femininní převaha, díky níž musí Ben křičet a bez nejmenšího náznaku gentlemanství si prosazovat své místo. Boj dívčího sametového lákání s hrubou silou, komunikace dvou pólů a dialogy, často rázně ukončené Benovým diktujícím a nevybíravým projevem. Bez nároku na námitky. Strohá sestava, ale újma žádná. Helms Alee umí divočit, zároveň se chvílemi nést v post-metalových/post-rockových tempech (Anemone of the Wound, Mad Mouth). Nastřádat energii z pomalejších částí, a pak ji v pořádně naakumulované formě nečekaně hodit mezi lidi. Neodhadnutelná prudkost pohybů, předpoklad k destrukci, valící se zkáza, pak zlom a nesmělost, nakonec však přeci jenom podkopnutí stoličky a nekompromisní poprava (8/16, Revel!). Podle směřované pohlavky ve formě nečekaných změn.

Jak už bylo naznačeno, nejde tu o žádné přelomové změny, spíš o obtahování už z debutu načrtnutých postupů. Helms Alee se tentokrát ale nezalekli ani o něco víc hardcorových odboček (Weatherhead), občas připomínajících spíš styl Harkonen, vznikly ostré riffy a útočnější vokály Dany a Hoz. Album utíká, postupuje. Dynamika a ráznost, jaké umí spolky typu Black Elk, Torche nebo třeba Akimbo. Zároveň se ale kapele podařilo i skvěle vyladit klidné části. Využila ještě víc rozplizlých kytar (Music Box), tóny se v jednotlivých skladbách převalují ještě líněji, než se převalovaly na první desce. Skoro až travelsovsky. Akustické zálety dojdou k masakru často až po procházce alternativním rockem, snad občas i jakousi formou prog rocku. A když pak dojde k navrácení se do běžnějších a pro Helms Alee typičtějších částí, je tu opět ta zlobivá kapela - tak, jak v zásadě zní, a tak, jak ji máme rádi. Obě složky, prudká i jemná, ve stejné míře, vyvážené a v neodolatelné symbióze.

Všechno je v pořádku a všechno šlape. Helms Alee jsou jistotou, která se sice drží trochu v ústraní, ale když už u člověka jednou prolomí ledy, neexistuje způsob, jak by její intenzita vyprchala. Má zvláštní moc působit opravdově a lidsky. Ochranitelsky spíš než agresivně. Prochází zádumčivým oparem, umí se ale i nebojácně vzedmout na zadní. Weatherhead je, stejně tak jako debut, nedoceněným kouskem, který může zprvu působit tak trochu mouchy snězte si mě dojmem. Ve finále se z něj ale vyklube dílo s obdivuhodnou silou.