Datum vydání: 14. březen 2025
Vydali: Dusktone
Žánr: black metal

O kapele Helvitnir* se nejednou píše jako o „supergroup“. Jak to hudebníkům spolu hraje, však neurčují ostruhy a zásluhy z dob minulých. Helvitnir jsou vlastně většinově pohrobci Ragnarok. Ti sice nepatřili k úplně těm nejznámějším norským trve black kvltům, ale když Ihizahg, Bjarkan (oba kytary) a Vargblod (vokál) svůj line-up posílili o Jon Axela Blomberga, o vstup do extraligy si jasně řekli. Není v black metalu mnoho zvučnějších jmen, než Hellhammer (Mayhem, Arcturus, Kovenant, Mezzerschmitt, Mortem…).

Takže je na místě položit si otázku: má ještě druhá vlna black metalu po více než třiceti letech co posluchačům říct Inu, na takovou otázku se vnucuje odpověď: NEASI. A i poněkud civilněji si můžeme říct, že jasně, nebýt Mayhem, black metal, jak ho známe, by dnes nejspíš nebyl a zatímco některé z dávných legend z cesty černého kovu sešly, někteří ji prošlapávali a prošlapávají do nových směrů, tak někteří pokračují tvrdošíjně ve směru, který kdysi vytyčili. A to je právě případ Hellhammera potažmo Helvitnir.

Helvitnir přináší všechno, co známe a máme rádi. Blastbeaty a tremola, halekačky a krákačky, dobré riffy, sice vůbec nic nového, ale zato všechno staré, dobré. Deska Helvitnir je zlověstná, energická, většinou přímočará, někdy hněvivá, ale místy (Void of Emptiness) taky atmosférická. Možná je o něco (o dost?) víc tradicionalistická, než bych čekal a chtěl.

Když srovnám třeba s Blasphemerovými Ruïm, Helvitnir jsou daleko předvídatelnější. Hellhammer se kupodivu s bicími nijak do popředí nestaví, podporuje melodické dění kulometně „z povzdálí“, a i když jeho znamenitý přínos není tak výrazný jako třeba na (před)posledních Mayhem, pořád to je sekec mazec. Detailista by našel určitě v pečlivě nařezaných sekvencích skoro cokoli: Tsjuder, Satyricon (Rebel Extravaganza), Darkthrone (Panzerfaust), samozřejmě Ragnarok, ale i  kousíčky raných Dimmu Borgir.

Zvukově je celá nahrávka utlumená a působí uceleně. Kytary neřežou, a i když bicí nejsou naklikané jako na Esoteric Warfare, jejich zvuk je také trochu tlumený. Ohledně charakteru kopáků nemám ještě jasno… S moderním zvukem by nahrávka možná dokázala oslovit širší publikum, ale takto s ní bude spokojen každý staromilec. Opakovaně se mi díky tomuto příjemnému tlumenému zvuku při poslechu stávalo, že zatímco úvod desky byl, jemně řečeno, vlažný, v závěru mě dokázal materiál naprosto strhnout. Není to ale tak, že by podmanivé byly pouze skladby v druhé půli. Tahle deska prostě chce čas, chce být poslouchána celá, a chce zrát. Devět skladeb na ploše 42 minut jsem ostatně určitě už slyšel nejméně desetkrát a hodlám připojit poslechy další. Nejsem si jistý, jestli v dnešní době najde dost věrných posluchačů, kteří jim těch deset a více poslechů věnují. Já ale  stupňující se zážitek musím zohlednit v hodnocení.

Helvitnir mi svým naprosto poctivým přístupem a poctivou deskou, co do působení ne až tak nepodobnou posledním Mayhem, udělali velkou radost. Není to retro, není to žádné líbivé usilování o pozornost masového publika. Rozhodně to není deska v jakémkoli smyslu inovativní - je to prostě a jednoduše nasypaný black metal. Velice dobře nasypaný. Ve finálním verdiktu Podzemní vlky tak doporučím nejen tradicionalistům, ale ano – především jim.

(pozn. * ) Helvitnir je podle názoru AI jakési nově utvořené slovo od kmene Helvete, což je, jak dobře víme, norsky Peklo. V souvislosti s obálkou, na které je nejspíš Fenrir, můžeme název skupiny přeložit třeba jako pekelný vlk (turisté vědí, o čem je řeč…).