Kapely, které jsou v popředí nebo jsou nedejbože spojeny s nějakou kultovní formací, to mají vždy o dost těžší a vždy se na jejich nahrávky pohlíží zostřenějším okem - někdy to může být výhodou, jindy na závadu. Ale v případě kapely, která má ve svém čele tak výraznou osobu jako Bruno, tam je to ještě výraznější.

O tom, že se Bruno s Hypnos vrátil na scénu, už každý ví; koneckonců k této události vyšlo EP Halfway to Hell, o které jsem psal. A uběhly dvoje letní prázdniny, a co by to bylo za návrat, pokud by nevyšla i deska. Takže Hypnos s již oficiálně aktualizovanou sestavou (jo, Igor je ofičák oficírovič), tentokrát ne v tuzemsku, v Německu vyšlo Heretic Commando / The Rise of New Antikrist, jež svým názvem dokonale dává najevo, o čem myšlenková náplň je.

Vím, že se mi část osazenstva vysměje, ale i přes určité chybky na kráse hned takhle na start říkám, kacířské komando „nového antikrista“ zplodilo povedeně. Sice bubny mají v celkovém vyznění desky méně přesvědčivý zvuk (především virbl by zasloužil více - je jakoby nahalován, není tak ostrý a má víc ozvěny, než by pro mou chuť bylo třeba, ale zas působí čistě živě, žádná chemka), ale jinak je zvuk celé kapely velmi příjemný, světe div se mohutný a k muzice Hypnos sedí. Brunova basa správně bustřeně drnčí, cítíte každou její vibraci a s kytarami, které do muziky zvukově také zapadají, se nepřebíjí, naopak dost soudrží.

Muzika na Heretic Commando se pak od předchozí nahrávky poměrně hodně odráží. Klasický death metal s blackovým odérem se sice drží spíše jeho tradičnější podoby, stojí na pevných stavebních základech (jednoduchá konstrukce, úderné a jasné riffy, poctivý vokál) a tu a tam odkrývá poklici zlaté studnice smrtikovu devadesátých let, kdy válčily klasičtější bandy jako Morta Skuld (ucítíte třeba feeling Godless Truth a jejich desky Burning Existence) a pak třeba ty floridské jako Monstrosity nebo Brutality, i když ne že by Hypnos hráli old school. Muzika vzhlíží ke dnešním dnům, nezapáchá starobou a nasává čpavě sirnaté atmosféry. Tedy stejně jako předchůdce - jde v tom naopak ještě dál, ale ty kořeny tu jsou.

Zatím nekritizuji, co? Chtěl jsem být přísný a hodnotit pod 70, i když jsem řekl, že „kacířské komando nového antikrista zplodilo povedeně“. Deska totiž zprvu zní hodně dobře, až překvapivě uvolněně, ale pak se začnou odkrývat věci jako ne úplně pestrá rytmika a hodně podobné postupy - a to se týče riffů i celkově struktur skladeb. Zde se pak dostávám do sporu, zda mi muzika směřuje vpřed dnešní době, nebo před sebou naopak svou strukturou dvířka uzavírá. Nakonec zachovávám chladnou hlavu a odstup od toho, kdo Hypnos jsou (viz úvod), a budu brát, že paternovější přístup (protože nejednou vyznívá dobře) ke tradičnějšímu deathu s náznaky postupů smrtikovu modernějšího a černočerných hymen Hypnos patří. A navíc, jakmile vás napadne inspirace, ke které Hypnos třeba přičichli, většinou ven ze začarovaného kruhu a případného nařčení z přílišného braní si z ní (Burning Again a Versus the Void smrdí „starými“ Root, Alliances of Snakes třeba Immolation) vymanévrovávají poměrně snadno.

Jedinou výraznější chybu alba tak vidím v samotném závěru, kde se nachází trošku tupější Versus the Void, i když nějaké ty výhrady bych měl snad i k písni In Love with Death, která zní jak deathmetalový ploužák, a za ní, tedy po zmalení, trošku nevhodně zařazenou Decadence. Ale jinak jo, hymnický nádech Hypnos sluší. Pozvedám prapory a tasím na zteč.

Budou to dva roky, co jsem stál v kotli pod podiem při jejich comebackovém vystoupení na festivalu Brutal Assault. A jak Bruno slíbil (po ochutnávkovém EP Halfway to Hell), tak se také stalo. Po peripetiích s hosty (dostaneme se později) vychází nakonec u německých Einheit Produktionen regulérní full novinka Heretic Commando.

HYPNOS jsou jistota. Představovat kapelu, potažmo styl, je, myslím, zbytečné. Pohrobci KRABATHOR nikdy neuhnuli z vytyčeného směru a patří jim za to hluboká poklona. V době, kdy se každá druhá skupina snaží vyrovnat světu jakýmkoliv způsobem podbízivosti, změnou image, názvu a bůhvíčeho dalšího, HYPNOS jsou věrni tomu svému. Pořád můžeme očekávat death metal té nejvyšší kvality podporovaný texty s jasným zaměřením. A věřte, že křesťané opět nebudou skákat nadšením.

Teprve čtvrtá deska (vznik kapely se datuje rokem 2000) se nese v duchu tradičního pojetí stylu, který se po svém boomu počátkem devadesátých let vrací zpět do obliby. Takže tady máme vedle skvělých jmen ze světa (PESTILENCE, MORGOTH, ASPHYX…) také svou, vlastní, navracející se legendu. A jak se tedy vlastně HYPNOS s touto rolí vyrovnali?

Minimálně zvukově je Heretic Commando jasná jednička „na trhu“. Takový zvuk, jaký se podařilo vytvořit v bzeneckém Shaarku, jsem už dlouho neslyšel. Míchalo se v norském studiu Toproom (Mayhem, Enslaved, Ihsahn, Ulver…), což samo o sobě svědčí o lecčems. Zvuk alba vás doslova usadí. Trio Bruno, Pegas a Igorr (ROOT) valí death metal nasáklý blackem, což přičítám zejména posledně jmenovanému.

Právě Hubíkův přínos se zdá pro muziku HYPNOS zcela zásadní. Spojení jeho skladatelského umu s Brunovými choutkami dělá z novinky událost. Desce tohle nenásilné propojení stylů totiž náramně prospívá. Samotní členové (zejména pak bezchybný a strojově přesný Pegas za bicími) jsou jen třešničkou na dortu výborného opusu.

Co se týče samotného materiálu, který se nachází na Heretic Commando, nemohu opomenout jednu věc. Dvě zásadní alba kapely (In Blood We Trust, resp. The Revenge Ride) rozhodně netrpěla stereotypem, ale pořádnou ránu do hlavy dostali fanoušci až letošním zásekem. Tuhle desku považuji za nejlepší v jejich historii. Jednotlivé songy rozebírat nehodlám, teprve jako celek vás CD dokonale zničí!

A dostávám se k tomu, co mohlo Heretic Commando posunout ještě dál. Ano, je to otázka hostů. Avizovaná dvojce Martin Van Drunen (Pestilence, Asphyx, Hail Of Bullets) a Piotr Wiwczarek (Vader) se nakonec (z časových důvodů) nahrávání neúčastnila, a je to velká škoda. Určitě i vzhledem k tomu, že třeba právě VADER a HYPNOS jsou si svým způsobem v muzice hodně podobní.

Místo hostů tedy dostanete jako bonus (kromě skutečně vydařeného obalu) navrch ještě DVD, obsahující nový klip Inverted, záběry z natáčení, a hlavně půlhodinku vystoupení na zmíněném festivalu. A to se počítá!

Všechno, co jsem od novinky HYPNOS čekal, se naplnilo. Ba co víc, deska dokonce předčila mé očekávání. Hodnocení odpovídá slyšenému (a v tomto případě i viděnému).
 
Info na závěr - v reedici právě vycházejí jak In Blood We Trust, tak The Revenge Ride. Polské vydavatelství Mad Lion je vydává jako limitovaný digipack (2CD) v počtu 500ks, zbytek pak jako jednotlivá CD. Nechybí pochopitelně bonusy!