ICS Vortex se zbavil pověsti „toho, co přichází po Garmovi“ (narážím na jeho angažmá v Borknagar a Arcturus, kde nehradil Tátu Vlka pokaždé, když ten odešel kvůli neochotě vystupovat naživo nebo rozchodu s metalem jako takovým; možná nevíte, že Vortexova válečná přezdívka vznikla jako parodie na Garmův alias „Fiery G. Maelström“, pod nímž se podepsal na The Olden Domain – i to by mohlo brát jako důkaz, že se pan Vír mohl cítit Tátou Vlkem poněkud zastíněn). Zároveň se nechal vyhodit z Dimmu Borgir, což byl v očích nás pseudointelektuálů taky velice moudrý tah, protože mít na sobě stigma příslušnosti k vlajkonoši stupidního kinder blacku se prostě nesluší – a navíc tím získal čas: vrátit se do Borknagar (dobrý nápad – ještě by mohlo Vintersorga něco přejet, aby mu to nekazil), oživit Arcturus (ještě lepší) a k tomu i vydat kolekci vlastních nápadů, které si po léta šetřil do šuplete.

Nabízí se paralela třeba k takovému Ihsahnovi – ten taky pod vlastním jménem dále rozvinul to, co v Císařích započal, avšak sotvakdo by jej mohl nařknout z kopíringu a sebevykradačství. Při poslechu Vortexovy sólovky lze nabýt podobného pocitu: je tam něco ze všech kapel, v nichž Simen Hestnæs kdy působil (atmosféra a lehké elektro hrátky z Arcturus, melodika z Burgra a krapet doomový feeling z Lamented Souls), ale zároveň je to nové, přearanžované („pře“ ve smyslu znovu, nikoli moc). Přestože o Storm Seeker lze referovat jako o progresivním metalu, je to škatulka na hraně – dalo by se stejně dobře říci, že se jedná o inteligentně zahraný heavík. Vortex jako by skutečně říkal na plnou hubu to, co si v žádné z kapel, které neřídil, nemohl dovolit: jsem prostě a jednoduše metalák.

Je to lehká deska – zvuk je sice docela sympaticky špinavý, aby se neřeklo, že starý viking skrze Century Media nabízí světu popový matroš, ale hudba je tak nějak obecně přístupná: použití jednoho jediného blastbeatu (bouchá Asgeir Mickelson, co tloukl taky zmíněnému Ihsahnovi; ostatní si až na pár sól na kytáru a piánko nahrál Vortex sám) mi připomíná Kvelertak, věc, co je taky zlá spíš na oko. Důraz je samozřejmě kladen na zpěv, nejsilnější Vortexovu devízu, za kterou je právem vynášen až do Valhöll – klenutý refrén třeba takové Odin's Tree dokazuje, že pořád umí; jeho rozsah, kde se od hluboké deklamace dostane do závratných výšek, je dechberoucí. Netřeba ale čekat žádné přehnané exhibice – deska náležitě napodobuje produkci, chci říci: není to tak, že by Vortex, hrdý na svůj skřivaní projev, okázale kvílel a zbytek odflákl.

Příjemná deska, rozhodně hodná pozornosti kohokoli, kdo dřív o Vortexe jakkoli zavadil. Pěkných sedm a půl.