Ifrinn je gaelské slovo pro peklo, ale naštěstí poslouchat tenhle projekt ze Skotska žádný peklo není. (Sleduješ ten oslí můstek?)

Trondheimská scéna se v určitý moment rozhodla emancipovat od slavných kořenů druhé vlny norského black metalu a našla patrně své nejčistší vyjádření v kapele Mare. Genialita Mare je těžko postižitelná a ani ve vydaných nosičích se ji nepodařilo zcela zachytit. Její koncertní vystoupení jsou ale bez nadsázky fenomenální. Kdo Mare viděl živě, nezapomene. Ifrinn, tady si dovolím zaspekulovat, Mare viděli, a nezapomněli.

Aktuální deska Ifrinn ještě daleko víc než předchozí MLP (v roce 2016 vydali Iron Bonehead a je to slušně odvedený death/black) zvukově jednoznačně navazuje na nidaroskou scénu. Bohužel, ani hypnotickou kvalitu Vemod, ani divokost One Tail One Head, natož nezemskou temnotu Mare se jim zhmotnit nepodařilo. Jako pokus o plagiát, nebo, pokud chcete být přívětiví, homage, ale materiál obstojí. Možná se někomu bude zdát, že se těch 24 minut až příliš vleče. Ano, chtělo by to asi větší svižnost, v rychlých pasážích ještě zrychlit, v pomalých zatěžkat, vokál propít do ještě agresivnější polohy. A především, nebát se songy přistřihnout a vyhrotit, vždyť black metal nemá být hudba k usínání. Jenže při té správné náladě do sebe taky může všechno krásně zapadnout a mě při některých posleších bylo vlastně líto, že Ifrinn nepřidali ještě aspoň jeden song a nepřeklopili tenhle materiál do regulérního LP.

Není potřeba to dál rozebírat, ale musím vypíchnout kvalitu zvuku - tady se nikdo neschovává za hlukovou clonu a jde pěkně s kůží na trh. Až by mě zajímalo, jestli je Ifrinn regulérní kapela, nebo jednočlenný projekt, jak by napovídala obálka. Ale v dnešní době, kdy je in anonymita, si můžu jenom zaspekulovat. Každopádně technická kvalita nahrávky je velice dobrá.

Deset z deseti ortodoxních Mare worshipaz doporučují.