Inferno jsou kapelou, která si zaslouženě vybojovala vysokou pozici na světové scéně, jsou kapelou, jež v tomto snažení postupem času měnila svou tvář, v níž tok myšlenek samotných aktérů procházel zásadními přeměnami, přičemž na začátku kariéry si ani oni sami neuvědomovali, čeho docílí a jak moc svůj primitivní raw zvuk přetransformují v něco zcela jedinečného a neuchopitelného. Propast odlišnosti a rozštěpenosti mezi původní tvorbou a tou nynější je hluboká.

Inferno také po dlouhou dobu - třeba s alby Duch slovanské síly, nebo V návratu pohanství - zůstávali kapelou křičící formou slovanských válečných povelů své nenávistné texty z hlubin syrového a primitivního undergroundu, aby však následně začali obracet kříže a v současnosti zkoumat spirituální otázky i skrze neuchopitelnou hudbu, která s kořeny Inferna v podstatě nemá co dočinění. Kapela od předchozího alba Omniabsence Filled by His Greatness následuje veličiny, jakými například mohou být Deathspell Omega nebo Oranssi Pazuzu, především se vymanila z blackmetalového, často omezeně smýšlejícího podzemního vězení, aby následovala své přemýšlením a zkoumáním obsažené touhy.

Omniabsence… pro Inferno bylo albem zcela přelomovým. Disharmonie a vrstvené zvukové struktury, ambient, epičnost a otevřená náruč vítající mnohotvářnost. Očekávání ohledně nového alba byla tedy obrovská. A? Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution) jde ještě mnohem dál. Jako by Inferno uchopili předchozí album a roztáhli jej do ještě širších rozměrů, do všech možných stran a stvořili další vesmír plný neznáma, jež uskupení musí ještě prozkoumat.

Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution) jde hned od úvodu na věc. Žádné intro, jež by vás mohlo připravit na to, co vás následně čeká. Inferno si na nic nehrají, s okultnem to nepřehánějí a vyhýbají se zaběhlým klišé, to je mi sympatické. Sází na ryzí atmosféru, která se často jeví jako pulzující zdeformovaná anomálie, a je velice zvláštní, jak zde kapela pojí svět neuchopitelnosti a náročnosti s „přístupností“. Kompozice se skládají z mnoha a mnoha na sebe pečlivě seskládaných vrstev a zároveň - jako nitě značící osudy každého lidského tvora v kosmickém prostoru - různě protkaných skrz sebe. Skladby jich opravdu mají tolik, že nikdy nepoznáte veškeré hodnoty ukryté v jejich nitru, a to ani po mnohém poslechu. Vše je složeno a nahráno tak, že při tom každém dalším i na již známé pasáže budete nahlížet zcela odlišně, a tak album působí jako neustále měnící se labyrint iluzí, jenž cesty vedoucí ke zdánlivému cíli neustále mění.

Album tolik nesází na ambientně tiché plochy, ale na nečekané melodické zvraty, které vám mohou přijít chytlavé, ale nakonec se, jako v úvodní The Innermost Disillusion, většinou vykreslí pokřiveně – zrovna v ní se v jedné části její rychlost zlomí v silnou melodickou pasáž, která se tváří chytlavě a jednoduše, ale je vyplněna jemnými disharmonickými „harmoniemi“. Tím i tato zprvu chytlavá pasáž skýtá hluboká tajemství a esencí složitosti jistou zvrácenost.

V čem tkví tajemství „přístupnosti“? Každá z šesti položek playlistu je odlišná a originální, ale každá má nějakou zapamatovatelnou pasáž, díky níž se vám skladba vryje do paměti, abyste až posléze pochopili i její ostatní části, které vám třeba nejdřív přišly neproniknutelné. Uvedu příklad předposlední Gate-eye of Fractal Spiral, ta se liší snad nejvíce. U ní se posluchač setká spíše s hypnotickou atmosférou docílenou pomocí střednětempých a různě se vyvíjejících melodií. Vše se navíc zdá v neustálém pohybu a skladby tak slibují vysokou trvanlivost. Proto nečekejte žádnou jednotvárnost, se kterou se posluchač mohl potýkat na předchozím albu. Krom toho kolekce disponuje pouze snesitelnou třičtvrtěhodinovou stopáží, takže aniž by se dostavila vyčerpanost ze vstřebávání složitě vrstvených motivů, poslech uteče jako voda.

Ska-Gul jako skladatel na Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution) ale dokazuje svůj nadzemský talent i tak, že si mnohdy budete myslet, že v písních slyšíte samply. Není tomu tak. Ska-Gul na kytarách totiž použil množství efektů a díky jejich šikovnému využití vás bude jeho hra neustále mást. Tyto často až avantgardě znějící motivy jsou pečlivě zasazeny do hutné stěny tvořené zběsilými, zkřivenými kytarovými vrstvami, které jsou občas podkresleny výraznou a skvělou baskytarou. A Adramelechovy vokály? Ty jsou, tak jako na předchozím albu, upozaděny jen do role jednoho z instrumentů, který spíše dodává na výsledné atmosféře. Přijde mi, jakoby i jeho hlas pro intenzivnější důraz nadpozemskosti byl občas zkreslen nějakým tím efektem. (Mimochodem, na desce hostuje i lídr Acherontas, Acherontas V.Priest, ale nevyčnívá tu, naopak dokonale do celé „Inferno mozaiky“ vizí zapadá.)

Inferno novým albem Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution) opět překonali svou dosavadní tvorbu. Tenhle monument je ve všech možných podobách ještě větším extrémem než předchozí deska, ale snesitelnou stopáží a různorodostí skladeb je album, jehož největší silou je neustálá proměnlivost a strukturovanost, čímž materiál posluchače baví ještě dlouhou dobu po vydání, mnohem uposlouchatelnější. Hlavně vám ale při poslechu vždy něco utkví v hlavě, takže pak následuje chuť si fošnu pustit znova. Inferno nalezli lektvar na tvoření absolutně vyrovnané, svůj vlastní život žijící umělecké vize, jíž nejen oni můžou prozkoumávat i v budoucnosti.