První album Jenny Hval zaregistroval málokdo, Innocence is Kinky se už chytla většina velkých médií a napsat recenzi novinky bylo pro (alternativní) žurnalisty povinností - i u nás se dostala třeba do Lidovek nebo Nového prostoru. Hudební vývoj Hval je pořád zajímavé sledovat, považuji však za férové uvést čtenáře do kontextu a nejen papouškovat, že případ feministky experimentující v popu/písničkách si zaslouží pozornost sám o sobě. Tzn. Viscera je nejlepší a nejkonzistentnější dílo Jenny Hval a na Apocalypse, Girl už přichází úpadek, přestože je v mnoha prvcích inovativní a přestože její hlas zůstává výjimečný.

Písniček ovšem na novince dost ubylo a nahradily je volnější, ambientnější struktury. Hval měla samozřejmě k ambientu blízko vždycky, dříve však byl navázaný na relativně pevné struktury (pozn.: ovšem invenčnější oproti řekněme uctívané - a výborné - Grouper). Tato linearita na Apocalypse mizí. Rytmy zpěvu se méně vážou na hudbu, přičemž obojí de facto odmítá formu, která by se vyvíjela a uzavřela podle očekávání „dobře udělané písničky“. Jenže Hval není David Sylvian a kombinace hlasových experimentů a abstraktních struktur u ní prostě nefunguje. Důvody vychází z programových rozhodnutí.

Apocalypse, Girl dává konkrétnější rysy autobiografickým prvkům v textech Hval. Na jedné straně reflektuje současné dojmy z Ameriky (Here I see no subculture. No „No Future“.), na druhé vzpomíná na formující zážitky z dětství v hluboce věřící části Norska, na prázdnotu křesťanských obřadů i na závist, kterou v ní víra budila. Hval odmítá představu nebe, ale v závěrečné ambientní desetiminutovce Holy Land postupně dospívá k pochopení i jistému smířlivému přijetí volby jiných lidí v něj věřit, a to díky návštěvě Ameriky a pocitům cizosti v ní. Dvě velká témata Apocalypse, Girl tedy nakonec prochází syntézou. Třetím tématem je samozřejmě tělesnost a sexualita, přístup k ní se však v průběhu alba opět vyvíjí. Hval ani napotřetí neodolá možnosti otevřít album cimrmanovským šrapnelem a v Kingsize přichází po meditaci o banánech v klíně s frází „soft dick rock“ jako odpovědí na rockový machismus/„cock rock“. Dvojice Take Care of Yourself/That Battle is Over rozebírá pozici ženy na osobní, respektive obecné úrovni. V prvním případě dochází Hval k famóznímu obrazu maximální intimity a vzájemné důvěry překračující sexuální blízkost.

„I grab my cunt with a hand that isn’t clean. (…) I imagine you doing the same, holding onto your soft dick. It lies in the hand where it dares stay soft. Could I be that for you? That cupping hand on your soft dick? Could I give you that, that which sometimes expects nothing? Accepting restlessness, accepting no direction, accepting this fearful wanting that isn’t desire?

That going nowhere? A warm place. Can we go there? We don’t have to fuck, can we just lie here being? I give you this hand. I give you this hand.“

Naší civilizaci se někdy vyčítá, že zatímco ženám dala možnost chovat se jako muži, opačnou možnost nepřipouští. Hval tohle omezení překračuje a přijímá mužskou slabost, bezmocnost bez nutkání dominovat, vyčítat nebo sloužit. That Battle is Over naopak sklouzává k feministickým klišé snad aktuálním v 70. letech. Sabbath, kde Hval vzpomíná na pravděpodobně první představy a pohledy na mužské tělo a za vynalézavého použití perspektivy popisuje něco, co může být první sex, pak poměrně vtipně naznačuje, čím že to zpěvačka nahradila náboženský význam svátku.

Hval často spojuje témata jen volnými asociacemi, ale kolem zmíněných tří velkých témat se jí daří vytvořit své textově nejkonzistentnější album.

Pozn.: Hval není perverzní, jen otevřená.

Do hudební složky se promítlo především téma náboženství. Výrazně ubylo kytar (ať už akustických, elektrických nebo „ambientních“) a nahradily je klávesy a elektrické varhany. Výsledný zvuk je jaksi pseudosakrální, asi jako když přijde Evropan zvyklý na katolické mše v gotické katedrále na americkou protestantskou bohoslužbu s atmosférou obýváku (a oněmi nešťastnými varhánky), často na hranici, někdy za hranicí umělosti. Hval rozhodně nehraje retro pro hipstery, ale některé synth zvuky k němu nemají až tak daleko. Viscera a přibližně polovina Innocence is Kinky má specifický (chtělo by se říci specificky norský) náboj velice vkusné melancholie: Apocalypse, Girl je v porovnání jaksi „přecítěná“. Pěvecky se Hval uklidnila, ovšem zatímco na starších albech její nepříjemnost většinou fungovala, tady její tesklivá hymničnost překračuje až do banality (That Battle is Over, Why This). Nepřekvapivě fungují nejlépe písničky - Heaven a skvělá Sabbath - ale i ta balancuje na hraně - a z experimentů Take Care of Yourself a nakonec i desetiminutový ambient Holy Land. Z Hval nebude ani za asistence Lasseho Marhauga z Jazkamer, který přebral po Deathprodovi a Johnu Parrishovi produkci, žádný ambientní mistr, ale skladba funguje a zejména ve druhé polovině je díky klidnému zpěvu opravdu krásná.

S Apocalypse, Girl se Jenny Hval dostala opět o něco dál. Opustila svou zónu komfortu, ale její experimenty nejsou křečovité (s odstupem - na rozdíl od dvou tří songů na Innocence). Klidnější zpěv jí sedí. Spíš než momentální zážitek ale album nabízí naději do budoucna, že se autorce příště povede v novém žánru (nebo žánrovém meziprostoru) napsat lepší songy. Případně by mohla udělat plnohodnotnou, třeba půlhodinovou ambientní skladbu.