Těžko hledat v současnosti neuchopitelnější kapelu než jsou Kayo Dot. Jejich vůdce Toby Driver si jde dál vlastní cestou a každé jeho dosavadní album bylo vždy netradičním setkáním s originálním autorským rukopisem. Driverův vklad je rozeznatelný po několika málo chvílích; na svém kytarovém nástroji uvážlivě volí každý melancholicky a zasněně znějící tón, jež zní na častých smyčcových podkladech v důsledku křehce a intimně.

Po letmém seznámením s poslední řadovou deskou nazvanou Coyote asi nebude překvapením zjištění, že éra kytarového burácení je definitivně tatam. Žezlo dominance v Kayo Dot pevně přejala dechová sekce s tklivými housličkami věrné Miy.Coyote navazuje na předchozí Blue Lambency Downward, a to i přes skutečnost, že kromě zmíněného vedoucího dua nezůstal v kapele kámen na kameni (zde je ovšem na místě zmínit navrátilce Terrana Olsona, který nahrál debut Choirs of the Eye).

Driver se i počtvrté snaží jít dál a nesetrvávat na jednom místě. Tentokrát si jako základní stavební prvek zvolil formu jakéhosi pásma, nepřetržitý proud asociací rozdělený do pěti na sebe navazujících částí. Text k dílu poskytl přítel kapely, těžce nemocný filmař Yuko Sueta, kterého nakonec přemohla rakovina plic. V recenzích se lze dočíst o jakémsi mixu soundu gotického rocku typického pro osmdesátá léta a současné klasické hudby promísené skrz síto občasných jazzových vsuvek a stále žijícího ducha Rock in Opposition. To nelze odbýt než souhlasným pokývnutím hlavy (nutno ovšem podotknout, že inspiraci nabasovaného gotického zvuku vypustil do světa samotný Driver a všichni se toho okamžitě chytli). 

Úvod desky obstarává zprvu plačtivá, posléze neposedná Calonyction Girl. Hned první tóny vyjadřují znepokojivě sugestivní útrpnost. Bolest podaná v Driverově melodramatickém přednesu určuje celý tón nahrávky a není nepodobná vnitřním démonům Scotta Walkera. Stojatou expozici nabourává postupný přechod k dynamičtějším pasážím až k podtrhující finální melodické lince. Následující Whisper Ineffable pokračuje v nastoleném hudebním principu – psychedelické plochy obstarávané dechovou sekcí se střídají s robustnějšími „riffy“ podpořenými notně free rytmikou. Vše určuje princip jít v kompozici stále vpřed, nevracet se k již vyřčenému; slova jako sloka či refrén zde pozbývají smyslu. V převážně instrumentální dvojdílné Abyss Hinge trvající sedmnáct minut se střídání „stojatých ploch“ klasických nástrojů a dynamizujících rockových rytmů opakuje, přičemž poslední Cartogram Out of Phase poskytuje dílu ucelený epilog.

Hudba Kayo Dot se vždy neodmyslitelně spojuje s přívlastkem „snivý“, za což do velké míry může relikt ještě z éry Maudlin of the Well - „lucid dreaming“. Ano, tvorba ansámblu stále evokuje pocity při snění za dne, což ovlivnilo i samotnou strukturu skladeb. Coyote v tomto ohledu tentokrát připomíná jakousi noční můru, z níž se nelze probudit. Jediným probuzením – v kontextu lyrického námětu – bude smrt. Deska má nicméně zásadní háček, atmosféra iracionality převažující po celou délku nahrávky dílo v důsledku podkovává. Nenabízí totiž nic jiného, chybí zde jakýkoliv protipól, protiklad, kontrast, vůči němuž by se dala vztáhnout. Metaforicky řečeno, tak jako světlo tvoří stín, i sen má svůj základ v reálném životě. Kayo Dot však v tomto případě bloudí v labyrintu vlastních myšlenek a jejichCoyote končí tam, kde začal. Vztáhneme-li to do hudební roviny, desce chybí momenty katarze, uvolnění, vyznívá mnohde do prázdna. I když jednotlivé motivy „fungují“ dobře, jako celek autorovi těchto řádek není zřejmé, co chtějí říci. Na jazyk se dere příměr „avantgarda pro avantgardu“, čemuž se Driver dosud úspěšně bránil.

Nenechte se mýlit, Coyote obsahuje spoustu skvělých momentů (viz krásně vystavěná Calonyction Girl), mnohde však na povrch vyleze bezradnost, kam písně vlastně dotáhnout, co jimi chce autor říct. Místa, kde přebírají dominanci dechové nástroje, trpí jistou „lepeností“ a touhou docílit aury podivnosti za každou cenu. Právě v těchto hluchých místech posluchač jen čeká, kdy se něco stane, začne se něco dít a píseň se opět rozjede. Toto nesouvisí s jeho netrpělivostí.

Možná je to vůči Driverovi až nefér. Tento navýsost originální tvůrce si jde stále svojí cestou a na ostatní nehledí. To mu zajišťuje nezávislost myšlení a umožňuje mu to – v rámci možností – se pořád vyvíjet. Což v dnešní době znamená sakra hodně. Uvidíme, co za vizi přinese příště.

PS: Zkuste si schválně srovnat Coyote s Heresie od Univers Zero.
PS2: Při nepřístupnosti desky považuji za dobré vydržet a dát albu více šancí se otevřít. Vyplatí se to.