V úvodu hned přistoupím k faktům. Kayo Dot jsou pohrobci (či přímí následovatelé) skupiny Maudlin Of The Well, jež řádně zamíchala chápáním

doom/death žánru. Ano, odešli někteří členové, jiní zase přišli (sestava je až na Miu Matsumiyu a šéfa Tobyho Drivera nestálá po celou existenci fungování Kayo Dot), přičemž jedním z důvodů pro přejmenování bylo otočení stylového kormidla do čím dál tím více nemetalových vod.
Už na příkladu Maudlin Of The Well lze ilustrovat přístup k tvorbě, která není v jejich podání spoutaná jakýmikoliv pravidly. Ano, určitě lze označit jejich hudbu za „progresivní“, ovšem jejich hlavní velící důstojník Toby Driver se vždy ohrazuje proti tomuto zprofanovanému označení, které ustanovilo žánr typický třeba pro takové Dream Theater. Tedy ulpívání na technické stránce kompozice a jejích inovacích než estetice hudby samotné. Maudlin Of The Well však tímto způsobem nálepkovat nelze a už vůbec ne Kayo Dot. Ostatně, jak klasifikovat nezařaditelné? Proto tedy tentokrát bez stylového zařazení v záhlaví.
Hudba Kayo Dot je jako plavba po širém oceánu, nikdy nevíte, co další vlna, každé proudění přinese. Je to oceán Solaris, přičemž si posluchač nemůže být

jistý, co do něj vkládá on a co je „nad ním“. Hudbu Kayo Dot nelze racionálně pochopit (i když je zřejmé, jak je do puntíku vypilovaná), hovoří vlastním jazykem a hlavně, promlouvá k duši. Neznám emocemi nabitější kapelu; právě široké nástrojové obsazení (dechy, housle a další nástroje) toho umožňuje dosáhnout. Dostáváme se k hudební kompozici, která neznalým bude jistě znesnadňovat poslech. Kayo Dot kladou na posluchače velké nároky – skladby nemají pořádný pevný tvar, někdy se pozvolna proměňují, někdy se zas pro změnu nálada skladby mění ve skocích. Rozsah hudby Kayo Dot je neuvěřitelně široký, síla a intenzita zvuku se pohybuje od nejtišších ploch (nelze si představit, že si jejich desku pustíte při přesunu Prahou v narvané MHD), v nichž slyšíme šustění papírových stránek, šeptání, všelijaké akustické nástroje podporují nezaměnitelnou náladu, až po specificky pojatý noise. Poslech desky je jako vnitřní emociální výbava, vystačí třeba i na týden, navíc uvnitř postupně zraje. Člověk ani nepotřebuje tak časté poslechy. Z nich totiž nakonec zbude jen jakýsi prchavý pocit, že ten výlet „jinam“ za to stál. Při zpětném vyvolávání hudebních nápadů se vždy vynoří emociální mlha, nikoliv melodie nebo riff. I přes skutečnost, že Kayo Dot je přesně strukturovaný konstrukt, dojem z nich je přesto abstraktní. S tím souvisí i to, že jakkoliv je jejich tvorba komplikovaná, nelze o tomto rysu hovořit ve smyslu zahrát deset tónů za sekundu. Možná že nakonec nejvýstižnějším přívlastkem kapely je neuchopitelnost, která mne tak svádí.
Neznám krásnější kus hudby než je druhá Immortelle and Paper Caravelle, možná může jen konkurovat vypjatý smutek z první desky King Crimson (píseň Moonchild). Pro Kayo Dot platí totéž co pro Tarkovského filmy, tzv. rozeznění záběru. Typické je navození atmosféry a až po nějakém čase se ve skladbách začne odehrávat vlastní hudební děj. Ten osciluje mezi klasickou hudbou (první polovina Aura on an Asylum Wall) a industriálním nervním psychem á la nejextrémnější Neurosis (zlověstný průběh On Limpid Form). Děj je pro tvorbu Kayo Dot klíčové slovo. Cosi jako šablona u nich neexistuje, nic jako sloka nebo refrén nenajdete. Písně jsou jako plynulá metamorfóza, pomalu se přetavují do jiného tvaru a tak dále až do konce desky.
Jelikož jakýkoliv závěr je zbytečný, omezím se na větu, která popisuje tvář

Kayo Dot (řeč je o Toby Driverovi): „I write not what I would like to write, but what is meant to be written”.

P.S.: Ačkoliv hodnocení v MJC je omezeno nejvyšším číslem, dávám za 11 především kvůli posunování hranic žánrů, boření zažitých konvencí v hudbě a hlavně transcendentálnímu aspektu jejich tvorby, který se v tvrdších žánrech téměř vytratil. Totéž platí i pro debut Choirs of the Eye. Doporučuji si přečíst nápis, co je na obrázku za souborem.