Mohl bych tady začít povídat o tom, jak moc vlivná kapela Keelhaul je a byla, jak moc jim trvá vydat každičký cédéčko, o tom, jakej jsou undergroundovej kult a pak se pustit do recenze plný srovnávání, připodobnění, kontrastů, zkrátka novinku zanalyzovat v rámci předchozí tvorby. Nic z toho ale neudělám, protože historii ani předchozí tvorbu Keelhaul neznám, takže to bude jen takovej ahistorickej, aktuální a přímočarej náhled na jednu z, dle mýho, nejlepších desek minulýho roku na tvrdě kytarový scéně.

Už jsem si trochu vybrakoval slovník u reportu, takže se tu možná budu trochu opakovat. I když se budu snažit o přesnej opak, počet slovíček je omezenej, nápady tečou ztuha, určitý recyklaci se prostě vyhnout nejde. Kolotoč. To je to slovo. Točí se ti hlava, z riffů cejtíš tu odstředivou sílu, pevně se držet tyče a doufat, že se rotace zpomalí. Nezpomalí, ale kupodivu se ti nevrací snídaně do krku. Naopak, postupně si na točení zvykáš a nečekaně ti pomalu začíná přinášet sladkej opojnej pocit, skoro by ses i pustil rukama, ale pořád jsi dost při vědomí na to, aby sis uvědomil, že podobná věc by znamenala kotouly po zemi a rozedřený kolena.

Keelhaul svojí směsicí zamotanejch, hutnejch, svíravejch riffů, ze který tě pustěj na vzduch jen na pár nadechnutí, aby se pak kolem tebe zas omotaly jako klubko hadů a znova utáhli sevření, zdaleka netrestaj tolik, jak by se na první pohled mohlo zdát. Zejména díky nádhernýmu, masivnímu, křišťálově hutnýmu zvuku má deska i přes nespornou složitost a posluchačskou náročnost příjemnou, skoro až pozitivní atmosféru, která tě k albu přitáhne, aniž bys vlastně musel rozumět, co přesně se hudebně děje, jak se motivy točej dokola, do kolika zrovna počítat. Není to potřeba a ani bych neřekl, že to je na Triumphant Return to Obscurity nějakej hlavní hudební cíl.

Ačkoliv sledovat práci s motivem v podání Keelhaul je doopravdy požitek. Takovejch jemnejch zatáček, záhybů a převisů, často si ani nevšimneš, že původní nápad už dávno utekl, že už jsi v jeho několikátý obměně, každá písnička motivy ždímá do sucha, rozebírá a znova skládá. Je až k neuvěření, kolik jde z jednoho riffu vymačkat šťávy. Gurmánství to je ale jen do tý doby, než se v tom člověk začne chtít orientovat, chápat. Pak přichází bolehlav.

Keelhaul se s novinkou dostávaj (zpátky?) na špičku současnejch hudebních matematik. Na rozdíl od naprostý většiny současnejch kapel podobnýho ražení k tomu nepotřebujou spoustu riffů nalepenejch krkolomně na sebe. Naopak dokážou plynule a s lehkostí pracovat s jedním, dvěma, pár nápady a vytáhnout z nich maximum. Proto zní Triumphant Return to Obscurity tak kompaktně, proto album nevypadá jen jako výkladní skříň zlatejch trofejí za nejsložitější písničky, proto se ho celou dobu drží příjemná atmosféra odstředivý síly.