Remember who you are. Přesně v duchu stejnojmenné desky z roku 2010 hledají Korn sebe sama. A to po vydání excelentní multižánrově barevné desky s Terrym Bozziem Untitled, k níž se však kapela otočila zády s tím, že jde o nechtěné dítě. Od té doby vyprodukovala více či méně tupé desky se skladbami o několikaakordových riffech a snaží se o návrat do formy, která kdysi dávno vyvrcholila albem Untouchables. Tedy metalický sound, super hutné kytarové stěny, lehce strašidelná, byť romantickou gotikou opentlená atmosféra a zpěvné refrény Jonathana Davise, které po pár posleších ne a ne dostat z hlavy. Kapela se na desce The Path of Totality (2011) pokusila opustit svou „komfortní zónu“ a svůj hudební mustr oživit beaty elektroniky, ale tomuto experimentu ve finále chyběla větší odvaha. Podobnými neduhy trpěly i následující počiny The Paradigm Shift (2013) a The Serenity of Suffering (2016) – obě alba nabízejí rutinní skladby, které se podobají jako vejce vejci, a třeba celá druhá jmenovaná deska se nese prakticky v jednom tempu. Nabízí se otázka, proč se těmto studiovkám věnovat, když to stejné, ale v mnohem lepším provedení, kapela hrála před 15 až 20 roky?

Je to jako s autem. Když je nové, šlape jako hodinky. Ale po přibývajících najetých kilometrech začnou tlouct tlumiče, zlobit řízení, je třeba seřídit vstřikování… Zkrátka a dobře, pokud se má i dobře udržovaný veterán dostat zpátky dostat do kondice, je zapotřebí renovace. Proběhlo něco podobného u Korn? Nikoliv doslova, ale drobné náznaky tu jsou. Jejich lídr si loni od své domovské družiny odskočil a po letech psaní písniček do šuplíku vydal osvěžující sólovkuBlack Labyrinth, na níž se mohl konečně osvobodit od letitého soundu zavedeného souboru. I když jde o stylovou odbočku poměrně malou a Davis se zde prezentuje temnějším pop rockem, přináší vítaný čerstvý větřík (třeba tklivá rádiovka The Secret nebo tepavé elektro What You Believe), který by si na řadovce Korn nemohl dovolit. 

Uplynul jeden rok a letos na podzim spatřila světla světa třináctá deska Korn. Tentokrát ale nejde pouze o další zářez na pažbě jedné z nejkonzistentnějších kapel moderní tvrdé hudby. Už intro naznačuje, že se tentokrát půjde dál. Dudy, Davisův vzlykot, pochmurná nálada, ano, to už jsme sice u Korn slyšeli, ale nyní opět v podobě, z níž je opět cítit autenticita. Řada médií to zmiňovala, Davisovi umřela jeho žena a předtím i jeho matka a natáčení desky bylo podle jeho slov terapií. Nahrávání desky obvykle hoši „smrknou“ za dva týdny, s tou letošní se prý Jonathan ve studiu trápil čtyři měsíce. Po pauze se na albu Korn opět objevuje zvuk dud, a to hned v úvodu. Desku otevírá temné intro The End Begins, kde Jonathan za doprovodu tohoto specifického nástroje a zboosterované Fieldyho basy v několikastopých vrstvených vokálech opakuje „Why did you leave me? Why did you leave me? Now they are free and they are coming after me…“ Následující věc Cold kombinuje jeho proslulé zuřivé štěkání s prosluněným melodickým refrénem. Davis přiznal, že se při tvorbě vokálních linek inspiroval letitými hitovkami stadionového rocku (Def Leppard, Scorpions) a snažil se svůj zpěv navrstvit, aby to celé vyznělo až hymnicky. Je to slyšet například v refrénech Cold, The Darkness is Revealing (!), Idiosyncrasy, Can You Hear Me, This Loss a ve výčtu by se dalo pokračovat dál.

Další devízou The Nothing je i přes letitou svázanost kapely s vlastním žánrem větší propracovanost písní. Ve srovnání s nedávnou minulostí je album bohatší na změny temp, předělů i aranžerských vychytávek. Třeba skřípající stereo kytar doplněné o klokotavý spodek a opentlený o Davisovu harmonii ve sloce The Darkness is Revealing – to je jako z Life Is Peachy! Oba kytaristé, Munky i Head, zamakali na struktuře riffů a konečně zase fungují jako spolupracující duo. Tam, kde jeden tvoří podladěný podklad, druhý ho doplňuje rozkládanými akordy (je to téměř na celém albu ve všech refrénech) – pomyslné rozdělení rolí na „lead“ a „rhythm“ sekerníka zde má svou logiku, i když se to v nu-metalu příliš nenosí. Jediným kazem The Nothing je v tomto ohledu přílišná sázka na osvědčený písničkový model ABABCB (ano, ze stejného důvodu pojmenovali Genesis jednu svou desku). Nechtějme po Korn avantgardu, nicméně je škoda, že při jejich schopnostech nenarvou do písní víc jak tři nebo čtyři nápady. Třeba ten kytarový podladěný slide po druhém refrénu v Cold si vysloveně říká o to v něm pokračovat a rozvinout ho dál. Na druhou stranu díky přehledné kostře skladeb o to víc vynikne jejich tah na branku. Mluvit o Korn jako o hitmakerech určitě není jako pejorativum a vlastně žádná věc z 13skladbového kompletu v tomhle ohledu nijak nezaostává. Každý refrén si můžete spolu s Davisem odzpívat a zároveň si užívat drobnosti, které z každého songu dělají zážitek (mimochodem, na konci H@rd3 se dokonce objeví i několikasekundová sypačka, zřejmě první v historii kapely). Dřívější počiny byly spíš houpavou hoblovačkou, ale The Nothing je deska temnější a nepostrádá potřebnou atmosféru, čemuž vděčí i hodně nenápadné elektronice a podbarvení klávesami. Ale i na lehce experimentální kusy podobající se zmíněnému Untitled dojde. Nemluvím jen o intru The End Begins, zvláštním předělu uprostřed desky The Seduction of Indulgence a poslední Surrender to Failure (autorem všech je samotný Davis). Schválně si poslechněte předposlední The Loss – kdy jste takovou věc u Kalifornských slyšeli naposledy? Typický kornovský valící se houpavý monolit s tklivou zasněnou slokou i refrénem se v polovině zvrtne do podivné kolotočářské znělky ve valčíkovém rytmu s excelujícím Jonathanem následované těžkým rozkládaným akordem a celou skladbu zakončí návrat k ústřednímu údernému riffu.

Ačkoliv se to zprvu vůbec nezdá, jak to u podobných desek bývá, The Nothing odkrývá karty postupně. Třináctý počin nabízí široké spektrum nálad, zvuků, melodií i disharmonií, jejichž rejstřík si kapela vybudovala za roky své existence a teď se jí je všechny podařilo dostat do 44 minut. Po dlouhé odmlce opět album, za které si Korn zaslouží potlesk ve stoje.