Tohohle jsem se bál. Fakt moc. Možná ještě víc. Korn se totiž posledních pár let měnili jak chameleon. Začalo to nepovedenou barvou See You on the Other Side, pokračovalo přes instrumentálně zajímavou barvu Untitled, nedávno se také zbarvili do trochu vybledlý „dokořenůnávratový“ a s nejnovějším albem přešli do barvy dubstepu. Ta ale připomíná to, co za sebou nechávám každý ráno na hajzlu. Na desku jsem byl zvědavý, nedával jsem jí šance, ale zajímalo mě, jak se s tím kapela nakonec porve. Nechtěl jsem dělat nějaký závěry, než tomu dám pár poslechů. A teď to uzavírám: JE TO HNUS VELEBNOSTI!

„Nové album v barvách dubstepu!“ Tohle před pár měsíci vyšlo do éteru a reakce byly různé. Jedni vítali změnu, druzí brečeli, že už to nejsou Korn a třetí skupina nadávala, zvracela a trhala si vlasy, že se tahle kapela stala prodejnou děvkou víc než kdy jindy. Rovnou se přiznám, že patřím do poslední skupiny. V nové desce Korn vidím jenom prachy. Proč by jinak kapela, která chtě nechtě pohasíná, zachytávala svoje zablešený dredy do žánru, který poslední dobou na slávě hodně stoupá?

Nejvíc lituju Raye. Tenhle výborný bubeník, který se stal oficiálním členem kapely relativně nedávno, přinesl do kapely změnu. Jeho styl se od Davidova dost liší a mně se líbí. Tak sakra proč se dobrovolně účastnil něčeho, jako je The Path of Totality? Musel? Jestli jo, bejt jím, vezmu kopák, narvu ho Davisovi na palici a paličky strčím Munkymu a Fieldymu do řiti! Proč se jeho práce utápí v elektronice? Proč za něj z poloviny hrajou krabičky?

Kámen úrazu jsou i další nástroje. Všechno je strašně přeelektrizovaný, přeprogramovaný a kytara s basou by tam vlastně být ani nemusely. Jejich zvuk se ztrácí mezi všemi beaty a samply, které jsou pilíři všech skladeb. O zajímavém mixu metalu a elektroniky si proto můžeme nechat jenom zdát. Skladby vyznívají tuctově, prvoplánový hitovky s chytlavými refrény. Zkoušel jsem si je představit i v čistě „metalový“ podobě, i tak by nepůsobily dobře. Průměrnej dubstep se prostě mísí s průměrným popmetalem.

A tak z toho zase vychází nejlíp zpěv. Davisův hlas, nehledě na hudbu, je každou desku stejně zajímavej a má ty správný koule. Škoda, že už mu tak dobře nejde skládání. Jediná zajímavá skladba je ze všech třinácti jen a pouze Narcissistic Cannibal. Tam se ten dubstep docela povedl, a refrén jsem z hlavy ještě nedostal. Za to se proklínám. Ale ona je fakt dobrá!

Před časem se kapela vyjádřila, že s odporem některých fans k jejich nový desce počítaj. Na to ale prý serou, dělaj si, co chtěj, a to, že někteří fanoušci zamrzli v roce 94, je nezajímá. „To si zabil, sedláčik,“ Rytmus by Vás pochválil a pogratuloval k milionu zhlédnutí na jůtůb! Trochu ale pánové pozapomněli, že právě v devadesátkách ze sebe dostali to nejlepší. Dolárky se sypou, a to je hlavní…