Zatímco kolem bývalé domovské skupiny Tima Kotipelta - Stratovarius - to každou chvíli vybuchuje nějakou pikantní historkou či aférkou leadera Tima Tolkkiho, vokální odpadlík si v poklidu, byť s patřičnou propagací vydavatelského kolosu Century Media, vydává druhé sólové album, které může znamenat definitivní přechod na sólovou dráhu. Na druhou stranu ale může způsobit zlanaření jeho talentu pro jinou skupinu, neboť Coldness, ačkoliv se v mnoha aspektech rovná tvorbě Stratovarius, ukazuje i jinou tvář Kotipelta. Ostatně, čtěte dále, jelikož od toho je zde recenze desky, která se na trhu objeví oficiálně až 26. dubna.
Timo se obklopil zajímavými hosty/spolupracovníky (víceméně stejnými jako na první sólovce Waiting for the Dawn z roku 2002), kteří mu pomohli dotvořit/vytvořit kompaktní sbírku melodických, bombastických, ale i téměř popových skladeb, které mají šanci oslovit jak fanoušky Stratovarius, tak i posluchače, pro které byl Stratovarius příliš divoký (čti rychlý). Kotipelto se na Coldness snaží odlišit od výrazu bývalého živitele, pod kterým jej má většina z nás uložený v paměti, ale daří se mu to jen částečně. Naopak zbytek kapely Janne Wirman (klávesy Children of Bodom, Warmen), Jari Kainulainen (basa Stratovarius), Juhani Malmberg (kytara Tunnelvision), Michael Romeo (kytara Symphony X) a Mirka Rantanen (bicí Thunderstone, Tunnelvision, Warmen) si, jak se zdá, přišla prostě jen zahrát, odpočinout od domovských grup a decentně, avšak přesně a líbivě, doplňují Kotipelta na jeho výškových procházkách. Výjimky se přesto najdou, např. v nejrychlejší skladbě Can You Hear the Sound, kde si jak Wirman, tak i Romeo vystřihli sóla, která jako by z not vypadla pánům Tolkkimu a Johanssonovi, což ke škodě skladby ji sune do míst, kterých by se sólové desky měly vyhýbat, tj. tváři mateřských kapel. Stejným nešvarem ještě trpí úvodní Seeds of Sorrow. Co však desku Coldness činí jinou, odlišnou, a tedy zajímavou, je pět písní. Reasons je první singl a nese se především v duchu poctivého hardrocku, kde se od výrazného kytarového riffu odpichují mohutné refrény, Kotipelto to sice tlačí hodně nahoru aby ho bylo poznat, ale celkově je slyšet, že si pohrál s aranžemi a vybrousil ji velmi pečlivě. Následující Around je opět vkusná, soft metalová, melodická záležitost, kde se nachází téměř rock’n‘rollové kytarové sólo. V Journey Back to Michael Romeo zpočátku drhne pěkně ostře, aby se vzápětí skladba zlomila do sladkého popěvku střídajícího se s klávesovo/kytarovou divočinou. Závěr opět patří úvodnímu tvrdému riffu. Coldness of My Mind je nejdynamičtější skladbou, kterou nad průměr vynáší jakoby wildeovská „houkavá“ kytara, pulzující basa a efektní klávesové sólo. Poslední Here We Are je takovým kmenem všech předchozích skladeb, ze kterého by se daly při detailnějším zkoumání vypozorovat kořínky vedoucí ke zbylým skladbám: zatěžkaná rytmika, syrové kytary, bombastický, melodický zdvojený až ztrojený refrén, sprinterská sóla. Nebýt zbytečně zefektovaného závěru, jednalo by se o nejvydařenější skladbu desky. Zbylá várka kompozic už se pohybuje někde na pomezí Stratovarius a výše popsaných skladeb. Většinou jsou střednětempé a melancholické – Snowbound, Evening’s Fall a Take Me Away.
Vzato kolem a kolem, pořekadlo „starého psa novým kouskům nenaučíš“ by se sice dalo na Coldness aplikovat, ale bylo by to vůči Kotipeltovi a spol. nespravedlivé. Všech deset skladeb je nahráno tak, že neurazí a příjemně se poslouchají, přičemž pokud nebudete k desce přistupovat jako k něčemu, co má být příliš novátorské, převratné, je nanejvýš pravděpodobné, že se ve vaší sbírce zařadí mezi oblíbená, odpočinková alba, která nevyžadují soustředěný poslech.

10 / 42:20