Od domnělého oka, které zírá přes kostěný spletenec z černé nicoty k černobílému abstraktnímu čemusi. Přebaly prvních dvou řadových nosičů rakouských Kringa nejdou nijak naproti, hudba se přitom nedá nazývat výsostně nepřístupným experimentem. Přesto se při analýze dosavadní tvorby dá o troše novátorství zmínit. Nadžánrové výpady byly však v případě Kringa odjakživa krocené – většinou se dotýkaly zejména změn ve strukturách skladeb a vokálů, které dokázaly v rámci jednoho tracku přeskakovat mezi několika polohami. Veškeré experimenty byly navíc odjakživa ukotveny jádrem z blackmetalových riffů, punkových temp a špinavého rock n’ rollu.

I přes poměrně otřepanou black-punkovou formuli se Kringa dokáže od většiny odštěpit, a to právě díky citu pro nenásilnou invenci a vokální variabilitu, která chvíli připomene divočejší trondheimské kapely, v čistších nápěvech pak jdou vycítit vlivy Urfaust. Kombinaci neotřelého a ověřeného lze slyšet už na starších krátkých nahrávkách, ve větší míře se fúze představila na Feast upon the Gleam. Debut se profiloval ještě větší otevřenosti vůči nápadům z myslí samotných členů kapely. Výrazně tak vyrostla originalita i charakter.

All Stillborn Fires, Lick my Heart je všehovšudy logickým nástupcem. Novinka je odvážnější, vzrůstající kuráž přitom odkrývá silné stránky i zaváhání. Druhá deska se nadále odráží od rock n’ rollových a punkových standardů, dopadá však do stále nečekanějších zákoutí, přibývá vokálních variací, stejně tak se dostává na pasáže, které více než kdy jindy překvapí autorskými volbami. Už první skladba opatrněji předestírá směrování celku. Kringa se tasí s attilovskými nápěvy, stejně tak se dostává na takřka post-rockové zvolnění a promyšlenější práci s místy, ve kterých se instrumentace osekává o riffy nebo sypačky.

S plynoucí hrací dobou míra experimentace roste: do tišších a obskurnějších momentů se přidá klavír nebo saxofon. V jednom případě nečekaná volba zafunguje, ve druhém jde spíše o nikam nevedoucí efekt. Z celkového přístupu jde vycítit vlivy svérázného polského kroužku, kterému vévodí Furia. Sílící skladatelská odvaha ale Kringa nepřerůstá přes hlavu. Kromě zachovaných základů charakter zachovávají vokály. Ty se jednou přeřvávají, jindy spadnou k maniakálním proklamacím nebo k intoxikovanému hlaholení do prázdna. Právě zpěv a řev se stará o většinu nejuhrančivějších bodů desky. V daném ohledu lze zmínit šamanistické zaříkávání uprostřed Gardens in Bloom nebo záměrně falešnou koncovku v Labyrinth Heirs. Skladby si při všech výpadech rovněž zachovávají drive starších skladeb. Nemohou tak být zklamáni i příznivci zemitějších klasik jako Total Mental Desecration.

Silnější momenty desky se nacházejí spíše v první polovině alba. S plynoucí stopáží dochází k rozvolněnějším pokusům, které se občas minou účinkem. Autorská odvaha se však na All Stillborn Fires, Lick my Heart! převážně vyplácí – abstraktní tendence totiž Kringa posouvají dále od kapel, které vycházejí ze stejných základů.