Kvelertak jsou něčím jako novodobým zjevením, kapelou, jež svou tvorbou spojila hranice undergroundu a mainstreamu, a posluchačům z obou táborů přinesla kvalitní porci blackem nasáklého rock'n'rollu, v němž jednoduše nešlo jinak, než obdivovat smysl pro napsání jedněch z nejsilnějších kytarových nápadů na scéně. Debut byl se songy typu Blodtørst, Offernat a specielně pro mne božskou Ordsmedar Av Rang tím nejlepším, co mohla tehdejší nejen black'n'rollová scéna nabídnout a ostatní kapely brzy začaly vstřebávat styl a atmosféru této jedinečné a k dokonalosti dovedené hudební fúze z Norska. O to opařenější jsem byl, když jsem na streamu poprvé zaslechl singl novinky, tentokrát vydávané pod velkým labelem Roadrunner - a sice Bruane Brenn s naprosto retardovaným chorusem, trapnými riffy, slabým vokálem - jednoduše tak nějak jsem přestal věřit, že by se druhé album Meir povedlo stejně, jako kritikou i fanoušky milovaný debut.

Ono technicky se toho příliš nezměnilo - o obal se opět postaral respektovaný umělec a jinak též zpěvák a kytarista Baroness John Dyer Baizley, opět se, navzdory smlouvy na vydání u major labelu zpívá norsky, znovu se Kvelertak snaží zopakovat svůj úspěch se svým snadno poznatelným hudebním rukopisem. Ale vše je zde, na rozdíl od debutu jaksi více krotké, odlesky blackmetalové divokosti a neurvalosti se ztrácejí pod větším přívalem klasického rocku a člověku se chce říci, že Kvelertak podlehli trendu a zkoušejí oslovit širší posluchačskou základnu, dobře si vědomi svého komerčního potenciálu.

Na stranu druhou, pomalu se rozjíždějící otevírák Åpenbaring jako by dal tušit, že ani tentokrát to příležitostní hudební posluchači nebudou mít zase až tak jednoduché, a ve snaze uchovat si svou typickou atmosféru se Kvelertak místy uchylují k bezuzdným sypačkám, jež mají připomenout, že se jedná především o kapelu, vycházející z metalového podhoubí, ne o kované stonerové rockery.

Kapela navíc opět napsala velice silný chorus, podporovaný uvolněnými osmdesátkovými rytmickými a lead kytarami, takže výsledná skladba je příjemně se poslouchající tříminutovou rychlovkou. Vůbec krátké stopáže se kapele v minulosti jednoznačně osvědčily, jelikož jejich specifický styl psaní - sice sloka, melodický zlom, nátlak a závěr je uzpůsoben spíše pro kratší hudební útvary - což koneckonců potvrzuje i Spring Fra Livet - občasnými, takřka melodic blackmetalovými riffy podpořená jízda s rozpustilými bicími party Kjetila Gjermundrøda a kytarovými vyhrávkami jak z největšího AOR, včetně country vyhrávky na závěr. Zatím to tedy není tak dobré jako debut, ale alespoň to není vyslovený provar.

Poté ovšem přijde slabší část alba, jež bych se nebál označit za vyslovenou vatu - Evig Vandrar je jakýsi stadiónově rockový experiment, jenž naprosto pozbývá vše, čeho si u Kvelertak ceníme - je totiž ordinérním rockem bez špetky originality. Trošku škoda. Snilepisk pak jednoznačně odkazuje na undergroundový punk severské provenience, jenže co naplat, když riffy jsou maximálně průměrné a vyhrávky nic neříkající. Ani slušné nasazení brumlající basy Marvina Nygaarda mnoho nespraví na výsledném vyznění skladby, přičemž východní melodie v breaku mi přijdou vysloveně mimo. A poté se rozezní zase sypačky - jen tak, bez zřejmého důvodu.

Rád bych řekl, že už bude dobře, jenže Månelyst je další slabou skladbou v pořadí, takže ze slibného startu je najednou únavná vata ve středních až rychlejších tempech s šedivými riffy. No tak, pánové, co je to? Pobaví snad jen několikavteřinový speedmetalový kvapík ve druhé polovině, jenž se zlomí do typicky skvělých vyhrávek, podpořených základními riffy. Ani dlouhohrající hudební monolity, kdy Kvelertak vyzkouší, jak se jim hraje v delších stopážích, bohužel nejsou nic moc - Undertro posluchače znudí takovým způsobem, že skoro nevnímá následnou, mnohem lepší Tordenbrak s krásnými řvanými chorusy a marš tempem bicích. Basa, jež dle mého názoru tak nějak podivně ční nad kytarovým podkladem, zde odvádí kvalitní práci a i riffy se zlepší a po celou dobu trvání nejdelší skladby v dějinách Kvelertak se drží vysoko nad vodou, přičemž závěrečný zlom je výborně vygradovaný, takže člověk si po dlouhé době konečně vzpomene na jedinečnost debutu. Navíc skladba přechází ve vynikající Nekrokosmos, jednu z nejlepších skladeb na albu se suprovým post-blackovým feelingem (připomínajícím Liktorn z debutu), kvalitními vokály Erlenda Hjelvika - nu konečně se opět vracíme ke kvalitě prvního alba.

Bicími tanečky ve stylu Mjød začíná Kvelertak, a jakoby kapela věděla, že takto pojmenované skladbě musí přikládat zvláštní pozornost, se postará o nejspíše jeden z nejlepších songů z kapelní historie. Neskutečná rocková jízda s blackmetalovými šlehami, stoner feeling, výborné kytary - jednoduše naprostá paráda a pro mne se skladba okamžitě řadí k tomu nejlepšímu, co kapela kdy stvořila, a jako uzávěr jinak pro mne tak trošku rozpačitého alba je dokonalá - vykouzlí úsměv od ucha k uchu, pobaví, na koncertech určitě nejednoho návštěvníka vybídne k zaskákání si; jednoduše super pozitivní energií nabitá skladba, která neunaví ani po několika desítkách poslechů.

Jako celek mne však Meir o svých kvalitách příliš nepřesvědčilo, debut byl mnohem divočejší, riffy na něm silnější, flow dynamičtější - navíc druhé album obsahuje o poznání méně geniálních kytarových pasáží a mnohem více vaty. Opravdu dobré skladby jsou tak tři a vynikající dvě - nepříliš lichotivé skóre pro 11 skladbovou nahrávku od takto uznávané kapely. Ovšem opravdu někdo čekal, že Kvelertak překonají svůj debut? Vždyť to pomalu ani nešlo…