L'effet Défée je francouzská skupina, která vznikla zhruba před třemi lety z iniciativy zpěvačky Maude Trutet. Ta v jednom asi rok starém rozhovoru pro Progressive Areu (najdete ho zde) jako jednu z prvních informací vybalila, že je úzce rodinně spřízněná s Jeanem-Paulem Trutetem (Maudin otec) a Danielem Trutetem, bratry působícími např. v kapelách Elohim nebo Hecenia. Kapelu dala dohromady tak, že seznámila harfistku Vinciane Tronson, která se věnovala hlavně contemporary a zeuhl projektům, s Borisem Louvetem a JB Lebrunem, s nimiž se Maude předtím podílela na různých hudebních improvizacích.

Není se pak čemu divit, že L'effet Défée přesahují hudební žánry. Al Trop je jejich prvním albem, v podstatě neočekávaným a dost šokujícím debutem, který minulý rok trochu drzým způsobem vzkřísil zaběhlost, neústupnost, individualitu a dlouholetou váženost francouzské hudební alternativní scény. Maude, jež bývá nejčastěji přirovnávána ke Kate Bush a Björk, je zajímavá osobnost. Ve zkratce: narodila se lidem vlastnícím hudební studio specializované na experimentální hudbu, takže s ní v kontaktu byla už od samého dětství a když byla starší, během studií zpěvu si vydělávala zpíváním na zábavách. Věnovala se i orientální a etno hudbě, nyní učí současný zpěv. Svým projevem je opravdu dost podobná Björk, hlavně v těch divočejších a drzejších pasážích.

L'effet Défée mají texty ve francouzštině, ale dost zvláštně akcentované, takže vzniká trochu jazykový paskvil (příkladem je třeba název osmépísničky El donm éd éef). Je to mimochodem vidět i na názvu samotné skupiny L‘effet Défée. Mohla by to být a s největší pravděpodobností i je nějaká parafráze na L’effet des fées (což znamená v doslovném překladu něco jako „vliv víl“), nicméně, stejně tak by šlo třeba L’effet d’effect („vliv vlivu”) anebo L’effet défait (něco jako „zničený vliv“). L‘effet Défée si, jak je vidět, ve svém okruhu vytvářejí tajemnou svéráznost dost přirozeně. A přirozeně taky míchají všemožné vlivy dohromady - Al Trop totiž prochází kdečím.

 
Při poslechu desky se mi často vybavuje Björk ve spojitosti s jejími staršími projekty; například když nahrála jazzovou desku s triem Guðmundar Ingólfssonar (viz její spořádanější projev jako třeba v písničce Lanif). Když Maude křičí a vříská, připomíná pro změnu dobu projektů K.U.K.L. a The Sugarcubes. Největší síla je, jak moc rajcovně Maude křičet a vřískat umí. Orgasticky, divoce a zvířecky (OAK). L‘effet Défée působí se svojí svéráznou francouzštinou podobně exoticky, jako svého času jazzové album od Björk díky své islandštině. Kdyby se Björk v devadesátých letech nerozhodla pro elektroniku a místo toho by se usadila v nějakém RIO projektu, asi by to znělo takhle. L‘effet Défée ale procházejí kromě jazzu a rockem v opozici i ambientními momenty (Anhém), ve své tvorbě rovněž neopomíjí časté náznaky orientálních postupů. Dokonce se občas nějakým záhadným způsobem přehoupnou až do post i jazz rocku (O) nebo nekompromisně do brutálních pasáží (OAK). L‘effet Défée se nehlídají a nespoutaně proplouvají spoustou sfér. Prog rock s příměsemi, s vlastností evokovat ať už stísněné, strachuplné, agresivní, zoufalé, beznadějné, sexuální, tajemné, bojovné nebo jiné pocity, s RIO podstatou, podkreslující harfou, se střídajícími se náladami. Al Trop je jedna z nejzajímavějších desek, které mě v poslední době potkaly. Drzá a vícevrstevná. Něco mezi Magmou (však jim taky minulý rok předskakovali) a Björk, zároveň ale není jejich kopií.

Kdybych to tedy měla shrnout, L‘effet Défée jsou prozatím sice kapelou lokálního rázu, svou kvalitou a originalitou se však vyrovnají kdejaké uznávané progrockové kapele. Jsou to profíci. Můžou být nesnesitelní a tolik svérázní, až to na někoho bude příliš. Nestrojeně umí u posluchače v jednu chvíli vyvolat pocit totální nechuti či antipatie a pocit příjemného a dobrovolného poddání se zároveň. Jsou rozporuplní, ale neustupující. Al Trop je chvilkami transcendentní, místy zas naturalistické, někdy zdánlivě jednoduché, někdy nesrozumitelně komplikované. Animální úchylnost i vstup mezi éterické víly.