Last Chance To Reason asi nebudou pro všechny velkou známou (zmiňoval jsem je třeba již v dubnovém Albu měsíce, v květnovém byli dokonce na stupínku), uchýlím se proto jen k menšímu představení kapely. Sestava: sextet, původ: Augusta, Maine - USA, chutě: progressivní metal, death metal, metalcore, deathcore, alba: dvě (debut Level 1 a letošní - vlastně již loňské - Level 2), tématika: gamesy/umělá inteligence/virtualita.

LChTR jsou dalšími ze zástupců „nové“ vlny kapel, která v „moderním“ metalu sází na stále populárnější pojmy jako progresivita a technika. Zde mám ovšem pocit a příjemné teplo u srdce, že v případě Level 2 progresivita dominuje technice. Techniky, ale ne té prvoposlechové, je album samozřejmě plné, ale nestojí na ní. Je sice hlavním jazykem sextetu, ten ale solidně balancuje hned na několika rovinách.

Nedá se totiž přesně říci, jestli Last Chance To Reason hrají technický death metal, progressive metal nebo snad chytrý a chytlavý metalcore (někdo by použil snad i přívlastek death-). A stejným způsobem vás na albu, které se zabývá vztahem člověka a technologií, přechodem z fyzické reality do virtuálního prostoru, a tím, co tyto změny znamenají v našich životech, matou nebo odlákávají i vokály, kterých je zde hned několikero. Od klasických murmurových a harsh poloh až po ty „mňoukací“, které ale naštěstí, ne jako ve stále častějším případě poslední dobou vyšlých nahrávek obdobného zaměření, nakonec nestojí mezi posluchačem a kapelou a nerozdělují fans na ty, kteří kapelu žerou nebo ty, kterým kvůli nim pak album nemůže ani projít přehrávačem. Je sice pravda, že zpočátku alba mohou vnést dojem, že je to přesně ten typ zpěvů, jenž podobné kapely slévá dohromady, ale při bližším ohledání posluchač zjistí, že tomu tak není. Čisté vokály jsou v případě LChTR táhlé, nad muzikou se nesou a příjemně atmosféru hudby dotvářejí. Místy jsou navíc efektově lehce modifikované a znějí chvílemi až mutantně, kdy v kombinaci s klávesami vytvářejí zajímavý (něžný) soulad. A hlavně, nejde zde o typicky metalcorové výskání ve výškách, zpěv se mnohem více nese spíše v duchu vyloženě progresivních kapel (slechněte třeba Apotheosis).

Ale zpět k muzice. Už jsem řekl, že Last Chance jsou lehce neurčitým hermafroditem. Dle potřeby berou z death metalu (riffing, tvrdost, údernost, trochu zvuk), ale myšlenkami a důvtipem progresivních muzikantů, kteří se nebojí ničeho, toto vše přetransformovávají do vystylizované podoby, a tak beze strachu sáhnou i po toporné bezradnosti deathcoru s uhlazenou fazónou metalcorového hošana; krom určitého rukopisu v riffech asi největší pozůstatek z Level 1. A zmiňuji-li topornost deathcoru, nepočítejte s klasickými breakdowny a lámanými pohyby, zde linie těla mate, protože ano, sice se seká, ale djent ani žádné meshugárny to nejsou, zde se přemýšlivě frázuje a tvoří koncept, který neustále volně a plynně navazuje… frázováním a hlavně rozfrázováváním jednotlivých kytarových riffů a spojováním jich v následně rytmicky pozměněné celky se na Level 2 (ano, přeciž jsme ve „dvojce“ již pokročilí) opravdu dostáváme o krok výše a hudební působení kapely je tak opravdu vhodné nazývat progresivním metalem. (Doosvětlím to: LChTR často riff zahrají v celku, poté ho frázováním „rozkrájejí“ - sem tam vás napadnou C-187 - nebo využívají rytmických kroků, kdy přecházejí ze čtyřek na trioly, osminy a opačně, docilují tím efektu souvislého toku a logických návazností.) V těchto progových pasážích pak často připomenou o mnoho zkušenější, ale zdaleka ne nijak zdatnější kolegy Between The Buried And Me (album produkoval Jamie King). Ale tam, kde BTBAM znějí jemně, či snad až art-rockově, tam LCTR naopak častěji sahají po tvrdých frázích kytar či dokonce zaslamovaných kouscích nebo deathmetalovém chropotu a rychlých bicích. Znějí tak tvrději a snad i s větším odpichem, ale přitom je jejich hudba stále protkána mnoha melodickými linkami blízkými Cynic, vazbením kytar a často duálními klávesovými linkami, kde linka i plochy hrají zároveň (třeba hned první věc jejich působením vlivem připomene nedoceněné stylotvůrce Nocturnus). Díky nim rovněž kapela zní evropsky a zanechává zapomenout na původ kapely, sem tam totiž vzpomenete na nějakou tu „norskou avantgardu“ (třeba Frantic Bleep).

Level 2 po nadějném Level 1, které rozhodně bylo albem tvrdším, jemně kapelu vytahuje na jiné a příznivější světlo. Level 2 nikde na nic netlačí a vše je v příjemných tempech, kde všemu rozumíte.. i propleteným linkám kytar, nic, co by člověk složitě odhaloval a naposlouchával. Vynikající, na žánr poměrně přímá, ale přemýšlivá deska, která nepostrádá děj. Pro mě prozatím objev roku.