Někdy loni na podzim jsem díky mohutné blogové propagaci objevil Ameriku, respektive Grails, respektive jejich album Deep Politics. A nadchli mě, protože takhle svérázný post-rock se moc často nevidí. Post-rock? Snad bych měl spíš mávat cedulí „experimental rock“, jednak protože Grails jsou jednou z vynikajících kapel, na kterých je super právě jejich balancování mezi klasickou rockovou strukturou a abstraktnějšími formami, jednak kvůli tomu, že stylů je tu povícero. Kromě post-rocku určitě doom metal, nějaké ty psychedelické sedmdesátky a blues/americana. Což podezřele připomíná Crippled Black Phoenix. Ovšem Grails jsou daleko hravější, ne tak megalomanští (normální stopáže alb) a míň omezení na pouhou písničku (ano, mám je mnohem radši, dost překvapivé u takového britofila, jako jsem já) – tady určitě hraje roli inspirace různými starými soundtracky (All the Colors of the Dark z Deep Politics je coverem hudby Bruna Nicolaie ke stejnojmennému hororu).

Letos vydal nový vedlejší projekt Grails jménem Lilacs & Champagne stejnojmennou debutovou desku. Konkrétně jde o pány Emila Amose a Alexe Halla, kteří sice hrají tak nějak na všechno, ale nejjednodušší bude označit je za bubeníka a kytaristu Grails. Amos hraje navíc ve skvělých Om.

Lilacs & Champagne jsou ze značné části parodie různých hudebních klišé. To ovšem neznamená nějakou typickou americkou srandu (čti: Pattona), pánové své sarkasmy nikomu na hlavu neházejí. Čistá kvalita hudby (já vím, abstraktní jako prase) je pro ně důležitější než její zábavnost. Neznamená to ani americké meta-ironické hipstery hrající nezajímavý lo-fi pop-rock. Ironie tu existuje zároveň s krásou a melancholií. Tohoto vyznění dosahují Lilacs samplováním různých starých psychedelických obskurností, přičemž se na rozdíl od Grails nesnaží o dokonale propracované skladby, naopak, vědomě nechávají nahrávku nedotaženou, rozházenou a neurčitou.

Takže ve finále tu máme beat, zdaleka ne tak dominantní jako v klasickém hip-hopu, na kterém se vrství zasmyčkované samply různých starých perel, kterým je takto v podstatě sebrána jejich původní rozvolněnost, a grailsovské kytary působící protichůdně. Občas se zase opakují kytarové motivy a samplům je popuštěna uzda, aby se mohly rozjíždět. Protichůdnosti jednotlivých složek Lilacs používají ke zmíněné lehké parodii: ještě než je za srdíčko tahající nápěv Battling the City puštěn ze řetězu, projde si asi pěti opakováními. King of Kings nahodí šedesátkový nápěv, ke kterému se za pár vteřin přidá scratchování a beaty, načež tuhle parodii posune do krásné melancholie kytara. Ano, rozdílný prvky se bijí, ale Lilacs & Champagne se z nich, přes zmíněnou nechuť k ohlazování hran, podařilo dostat songy.Ta idea je krásná, ale přišla už na spoustu lidí, vznikly z ní celé žánry (noise rock, free jazz…), pánové Amos a Hall naštěstí dokážou balancovat na úzké vlastní cestičce mezi již vynalezenými vyjetostmi (obzvlášť obdivuhodně v psych rocku) a totální nepříčetností. Pomohli si hip-hopem.

Tohle album je zatraceně zajímavá věc. Ovšem skutečně strhujících momentů je tu poměrně málo, poslech se může snadno změnit na intelektuální cvičení („Odkud je tenhle sampl?“, „Tohle je velice zajímavá kombinace stylů!“), což není úplně ideální. Na druhou stranu, ještě se mi tam nepodařilo dohledat prakticky nic (kromě toho, že titulní skladbu převzali prakticky kompletně od jakéhosi Poláka), takže k žádnému hlazení ega nedochází. Lilacs & Champagne znovu prošlapávají staré, dnes už zapomenuté cestičky, razí vlastní zkratky, užívají si okliky a něco jako začátek nebo konec cesty neřeší. Prostě se na té cestě – trochu poťouchle – baví.

PS: Mají výborné klipy.