Limp Bizkit společně s KoRn a zřejmě i Linkin Park spadají do té užší skupinky kapel, které definovaly a proslavily styl zvaný nu-metal. Záměrně zde nezmiňuji Deftones, kteří přece jen jsou hudbou trochu jinde. Linkin Park se za tuto škatulku zřejmě už stydí a přesunuli se do míst, ve kterých se jim podařilo se znemožnit snad víc, než kdyby zůstali u svého řemesla. KoRn od poslední desky, na které byl ještě Brian „Head" Welch (mimochodem se sólovkou vystoupí na tuzemském Trutnov Open air) padají strmě ke dnu - kadence rychlosti ve vydávání desek se přímou úměrou podílela na kvalitě; ostatně pokud celé kytarové party náležely jen Munkymu, není se co divit. Stejný osud měli i Limp Bizkit. Po odchodu Wese Borlanda, hlavního mozka a riffera, kapela tápala. Za vytvoření podprůměrných desek jako Results May Vary a The Unquestionable Truth (Part 1) kapela sklidila poměrně rozporuplné odezvy u fanoušků i kritiky. Před klinickou smrtí zachraňuje kapelu návrat Wese Borlanda. Limp Bizkit vyjíždějí na turné, Wes opět kraluje svými „figurami“, koncerty se daří a nahrávání nové desky je ne spadnutí.

Gold Cobra je šestá studiová nahrávka kapely a jak bylo řečeno, návratová s Wesem Borlandem. Limp Bizkit se zde oprostili od tváře rádoby intelektuálů a jemných hochů, kterou chtěli na předchozích dvou deskách dosáhnout v podobě slizky předělaných, převzatých ploužáků. Na novince se k nám vracejí staří dobří Limp Bizkit, tudíž pořádné macho devadesátých let. Fred Durst je opět ve svém živlu, kšiltovka se točí dokola, basketbalový dres se natřásá na ramenou a mikrofon omdlívá pod návalem motherfuckerů.

Kadence sprostých slov protkaná v rýmech a textech je vůbec úctyhodná a záměrně umocňuje daný projev Dursta. Jemu to macho prostě věříte a baštíte se vší parádou, protože to k tomu vždy patřilo. A svým způsobem si vlastně na nic nehraje a nepřetváří se. Nálada na desce je rozverná. Najdou se zde skladby, které hrají na vážnější notu (problémy sousedství/ulice v Shotgun,  problémy vlastní v Loser), ale zároveň nechybí skladby plné nadsázky pro správnou párty plnou holek a krásných aut.

To vše je samozřejmě podtrženo výbornou prací zbylých hudebníků. Riffy Wese Borlanda jsou podmanivé a v dnešní záplavě toho, co plodí MTV i svěží. Nepotřebuje hrubou podladěnost jako třeba kytary v KoRn, spíše si hraje s vlastní rozmanitostí a spoustou efektů, s nimiž dokáže vyloudit zajímavou melodii či part uprostřed hrubších riffů. To, co mě časem k Limp Bizkit přivedlo, je vyvážený smysl pro rytmiku, kterou si kapela i nadále drží. Základem toho je přesná, tempo dodržující hra bubeníka Otta spolu s basou, jenž svým nazvučením a stylem hry připomíná Fieldyho ze sousedních KoRn – podlazená a všude přítomná zapadá do celku nenuceně a v odrazu hudby nepřevyšuje kolektiv stejně tak jako práce DJ Lethala. Žádné zbytečně přehnané scratche a samply přehlušující zbytek. Celek působí hodně kompaktně a soudržně, a i když nepřináší nic nového, je skvělým „retrem“ a vzpomínkou na doby, kdy tato hudba vévodila komerčním stanicím.