Byla to jedna z nejočekávanějších desek na poli komerčního rocku. Jenže ve chvíli, kdy samotné album konečně vyšlo, bylo to spíše jako rána pěstí všem dychtivým fanouškům. Ano, LINKIN PARK už beze srandy po měkčícím prvku Minutes to Midnight opouštějí nu metalové řečiště, které tak po dobu několika let pomáhali rozvíjet a celkem úspěšně čeřit.

Když jsem A Thousand Suns poslouchal, přišlo mi na mysl, že musím poslouchat jinou kapelu. Tohle už není ta banda, která když hrábla do strun, tak se všem dívkám ihned smočily kalhotky. Ne, zde už se hledají jiné hudební cestičky. Otázkou však zůstává jediné. Je to přirozený či násilný vývoj? Zatímco na straně jedné členové nezávisle na sobě tvrdí, že již metal hrát nechtějí, nemají rádi nálepky a chtějí jít kupředu, na straně druhé je to právě producentský tlak a snaha tlačit je vpřed k lepšímu prodeji. To musí u kapely tak úspěšného formátu být naprosto neudržitelné, čili se dnes už ani nedivím, že nová deska zní zrovna takhle. Ať totiž chceme nebo ne, musí každému posluchači dojít, že už poslouchá popovou nahrávku. Sem tam se objeví sice tvrdší spodky či záchvěv doby minulé, ale LINKIN PARK definitivně útočí na skupinu potenciálních fanoušků, které by první dvě řadovky asi těžko přiměli si vůbec pustit.

Nový přírůstek je něco jako hudební chameleón. Zařadit jej do jakékoli smysluplné škatulky prostě nelze. Pánové zde servírují jízdu od experimentálně podaného psycho rocku, přes popově neškodné hříčky typu The Messenger, až k industriální elektronice s vokodéry. Právě elektronika, samply, smyčky a efekty všeho druhu tvoří páteř celého díla. Když jsem jej poslouchal opravdu pořádně, našel spoustu „utajených“ zvuků. Ty se objevují a zase vynořují v podobě perkusí, různých mašinek nebo třeba jen letmým a pomíjivým stisknutím jediné klávesy piána. Na úkor toho však musely ustoupit kytary. Ty jsou, jak už jsem lehce naznačil výše, naprosto upozaděny a téměř položeny na lopatky. V některých skladbách navíc nejsou použity téměř vůbec, to je případ třeba When They Come for Me, kde Shinoda zase trochu rapuje. A právě rap je dle mého soudu prakticky jediným rušivým elementem. Zatímco ve starší tvorbě měl své místo i opodstatnění, na A Thousand Suns působí dojmem zbytečným. Naštěstí mu zde ale opět hrdě sekunduje hlavní hlas v podobě Chestera Benningtona. Ten se po letech může v klidu o svůj vokální rozsah v klidu opřít a je až udivující, co ze sebe místy vydá. Za něj rozhodně palec nahoru.

Klávesová nevinnost, pomalá tempa a téměř žádný řev provází desku ve skoro celé délce. Místy se objeví náznak hrubosti jako Blackout, ale to je jen industriálně taneční pokus získat na svou stranu další hlasy. Předchozí Waiting for the End mi zas prozměnu připomíná reggae. Je vůbec možné smíchat do sebe tolik prvků, aby vše drželo pohromadě? Ano, je. LINKIN PARK totiž tento problém vyřešili šalamounsky. Mezi jednotlivé přepážky umístili elektro ohradníky dělící jednotlivé vrstvy; vynikajícím příkladem za všechny je výborná Jornada del Muerto. Člověk pak má luxusně halucinogenní pocit, že vše do sebe výborně zapadá. Některé jsou čistě instrumentální, jiné zas doprovázené zkresleným mluveným slovem. I to tvoří atmosféru alba. A ta je prostě vynikající. Je to také jedna z hlavních věcí, jenž mě vlastně nutí si ho pouštět znovu a znovu. Taktéž proti jeho hlavním tahounům v podobě singlů Burning in the Skies a The Catalyst nemohu říct křivého slova. Obě skladby fungují spolehlivě, jsou vkusně zahrané, mají výborné postupně se rozvíjející nástrojové složení a v prvně jmenované se dokonce dočkáme i sóla… pohodička.

Odpověď na otázku, zda je to kalkul, nebo normální vývoj kapely, si ani teď nedokážu v klidu zodpovědět. Nehledě na to však A Thousand Suns v sobě ukrývá spoustu muzikantských vychytávek, které bych nečekal. Můžeme nadávat, že je komerční, ale už nemůžeme zakrýt nesporný talent, který zde vyplaval. A až k úsměvu mě vlastně teď dohání pocit, že deska, která měla být přístupna co nejvyššímu počtu posluchačů, je svým způsobem právě jim v praktickém měřítku nepřístupná. Žádá si čas a ti, co ho hodlají nahrávce věnovat, neobjeví sice veliký zázrak, ale spíše pokus opět trochu rozčeřit ony pověstné stojaté vody. Ač teď už jen ty popové. .:. 6.5/10

Kdysi mi kamarád přinesl desku kapely DC TALK. Netušíc v té době, že se jedná o silně křesťansky založenou kapelu, pustil jsem si je. K mému překvapení se jednalo o fantastickou záležitost. Muzika jako víno, střídání stylů i nálad…vše do detailu promakané. Již názvy songů však dávaly najevo, že se bude jednat o poněkud „hlubší“ záležitost. Proč to vše píši v souvislosti s novou deskou Linkin Park, ptáte se určitě. Důvod je více než prostý. Stejně tak jako u DC Talk, mám to podobně s filosofií novinky chlapců z L.A. Ale protože chci na tomto místě řešit především muziku, zapomenu prozatím na řešení problémů v obsahové náplni alba.

A Thousand Suns je totiž po čertech dobrá popová deska!! Zapomeňte na Lady Dža Dža a podobné p……y. Tohle je pop 21. století. A že ho dělá kapela, která vznikla na základech jakéhosi nu-metalu? Vadí to snad někomu? Myslím, že podstatný je výsledek. A ten je lepší, než jste všichni čekali. LP už se nesnaží za každou cenu mixovat rap a Chestrův neskutečně hlasově vyčerpávající projev. Už ne. LP už totiž dělají obyčejné písničky. A dělají je mnohem lépe, než drtivá většina současného oplzlého pop byznysu. Ano, vyskytne se výjimka (Wretches and Kings), ale zbytek je o HUDBĚ.

Nejsem zastáncem uměle vytvořených projektů za účelem rychlého zbohatnutí. Ale na druhou stranu oceňuji odvahu generace, která dokáže vstřebávat muziku takovým způsobem. Pokud se dá totiž někde hovořit o skutečném „dospívání“, tak TOHLE je ten případ. A je jedno, zda posloucháte vynikající klipovku The Catalyst, nebo jinou skladbu. Ano, tohle není deska na první poslech. A není to ani deska plná hitů. Ale právě proto je lepší než cokoliv, co předtím tahle parta natočila.

Možná mi jen táhne na čtyřicet, anebo jsem poslouchal ve slabší chvíli… opakovaný poslech však vyloučil jakoukoliv mýlku. LINKIN PARK přišli a tentokrát prostě zvítězili. .:. 8.5/10