Svým posledním albem A Thousand Suns se chlapci kolem Mikea Shinody pozitivně zapsali do deníčků hudebních kritiků a naštvali spoustu svých dlouholetých fanoušků. Ne tak dlouho poté vydávají Linkin Park album Living Things, které je podle slov kapely samotné něčím na způsob best of.

Hned zpočátku je třeba zdůraznit, že i chválené A Thousand Suns je „koncepčním“ a lehce „výjimečným“ albem jen v rámci mainstreamové hudební scény, kde si jen tak někdo záznam Oppenheimerových dojmů z první pokusné jaderné exploze na album nedá. Ano, album má obsahový přesah, otírá se velice o válku, útlak a jadernou apokalypsu (Mike Shinoda je konec konců potomek amerického Japonce). Ano, LP na něm poprvé pracovali s opakovanými motivy a dali si práci s dramaturgií. Pozvali si Ricka Rubina, který podle videí fungoval spíš jako jakýsi poradce na částečný úvazek. Vyšlo to, ale…

LP nejsou zatím žádní U2 (i když některými melodiemi je lehce připomínají), aby se vyjadřovali ke každému konkrétnímu válečnému či sociálnímu konfliktu, na druhou stranu nejsou naštěstí ani nic jako Green Day, kteří se během jednoho krátkého, nudného kusu stihnou opřít do všech negativ, která dnešní svět obsahuje. Videa jako Meeting A Thousand Suns ukazují, že LP jsou především pořád parta moderních mladých kluků, která si ráda hraje s různými zvuky, miluje počítače a všechno, co hudebníkům umožňují. Sami si dělají grafiku, design a videa (a poslední dobou vůbec ne špatná!). Přesto jim při hraní s albem A Thousand Suns přišlo jako šok, když po nich nahrávací společnost chtěla něco údernějšího a kratšího jako singl. Zpátky do reality. Děláte byznys, kluci. Tak LP vyhrabali materiál z předchozích let, sedli do studia a udělali z něj jednodušší, přístupnější a líbivější desku.

V populární hudbě musíte aspoň občas dát fanouškům to, co chtějí, aby si hudebníci pak mohli dělat, co chtějí oni sami. LP nejsou ještě ani zdaleka v postavení, kdy by si mohli dělat, co chtějí. Tak udělali takové mezičasové album. Nepřinášejí na něm nic nového, nicméně nemůžu souhlasit s tím, že je to krok zpátky. LP se zatím jen zastavili na místě. A to místo sice nemá hlubokou myšlenku nebo koncepci, ale má říz, je pestré a je zábavné.

Obsahuje stadionové pecky s lehkým (ale jen velice lehkým) náznakem prvních dvou desek, kterým nechybí typicky chytlavé melodie zapamatovatelné na první poslech (In My Remains je hymničtější než In The End a Crawling dohromady), ale jsou znatelně zvukově pestřejší. K tvrdším kytarám, na které lákali fanoušky zklamané z A Thousand Suns, přistoupili v Lies Greed Misery či kvazi-punkové Victimized. Právě Victimized ale jasně odkazuje k mixu relativně nesourodých stylů, který LP skvěle využili na A Thousand Suns, když první sloka zní téměř jako zlidovělá melodie z americké občanské války. Podobně je „proložena“ také hiphopová Until It Breaks. LP dále drží také dobře fungující dvojhlasů (krásně vygradovaná Castle of Glass), Chesterovy a Mikeovy jemnější polohy (Roads Untraveled), elektroniky naštěstí také moc neubylo (rytmická Skin to Bone). Škoda, že chlapci tak nějak pozapomněli na texty.

Takže, Living Things není špatné nebo nudné album. Posluchač s lehce nadprůměrným vkusem a nároky, který se nebrání extrému, si ho nejspíš několikrát poslechne a nevyhodí/nevymaže (nehodící se škrtněte), ale měsíce je také točit nebude. Album je takovým hravým průřezem tím, co LP uměli a umí. A mají jednu zásadní přidanou hodnotu. Mohou posluchače dovést či vrátit zpět k A Thousand Suns. A kdo ví, třeba LP dospějí jednou v něco, co se i náročnějším bude líbit. Už nejsou kapelou pro rádoby zneuznalé teenagery a v sobě to zjevně mají.