Po skvělém multiplatinovém debutu Hybrid Theory (dodnes prodáno přes 14 milionů kopií) a remixech Reanimation (mnohými považovaných za zbytečnou desku) je tu kapela se svým druhým regulerním počinem. Název si hoši vybrali podle starořeckého komplexu klášterů postavených vysoko v horách až na jejich vrcholcích – tedy vcelku těžko přístupná místa, která na vás navíc dýchají nějakým zvláštním odkazem – jakoby ani ne z tohoto světa (sám jsem měl možnost tyto pozoruhodné stavby navštívit a mohu jen potvrdit, že ve mě něco nechaly).
Je jasné, že po obrovském úspěchu jedničky musela být kapela pod velkým tlakem ze strany firmy, médií i fanoušků. Našlo se přece jen dost lidí, kteří nevěřili ani tomu, že by kapela zvládla natočit desku co do kvality se alespoň rovnající debutu. Úkol zajisté nezáviděníhodný a přetěžký. A výsledek? Podle mého názoru nejen laťku udrželi, ale Meteora dokonce v hodně elementech Hybrid Theory předčí (s klidem pomiňme singlový hit Somewhere I Belong nasazený do rádií - na albu se nachází řada kvalitnějšího materiálu). Například deska je celkově tvrdší (některé pasáže mají nádech třeba i takových Korn!), ale samozřejmě si kluci pohlídali, aby tvrdost nepřekročila únosnou mez, což by mohlo vést k úbytku prodejnosti a tedy i financí na jejich kontech :o) a album chytře prokládají popověji laděnýmii záležitostmi jako Breaking the Habbit, ve které využívají např. i klavír, či symfonický orchestr. Produkce je vymazlenější s obrovským citem pro detail (opět osvědčený Don Gilmore) – opravdu skvělá práce, která si zaslouží samostatné hodnocení v rámci recenze – samozřejmě 10-tka jak vyšitá :o).
Hodnotit jednotlivě muzikantské výkony je těžké, protože z poslechu je cítit, že se ve studiu dost stříhalo, kopírovalo a podsamplovávalo (což já osobně v případě stylu, který produkují LP nepovažuji za chybu nebo podvod). Celek zní nadupaně a hodně kompaktně. Co bych ale určitě vypíchnul je zpěv Chestera Beningtona – jeho vokální projev nabyl více na naléhavosti a rozmanitosti – dokáže svým hlasem pohladit (Easier to Run), ale na druhou stranu umí i pěkně zařvat, takže se rozhodně neztrácí ani pod apokalyptickými nu-metalovými riffy (Lying from You; Hit the Floor). Z celkem pochopitelných důvodů dává zcela logicky přednost kombinaci obou hlasových poloh. Stručně řečeno je v jeho hlase cítit více emocí, jako ostatně v celé Meteoře, potažmo v celé muzice Linkin Park.
Rapování Mikea Shinody je kapitola sama pro sebe – jeho frázování, barvu hlasu a projev mu může závidět kdejaký příslušník černé rasy :o) – což jsou jak všichni dobře víme ti nejpovolanější odborníci na rap ( . . . no dobře, já vím – Eminem :o). Navíc jej výborně kombinuje a proplétá právě se zpěvem Ch. Beningtona.
Další devizou je jistě široké (a řekl bych barvitější) využití různých samplů a smyček, ve kterém se kapela zdokonalila při tvorbě remixů na albu Reanimation. Příkladem za všechny budiž skladba Session plná vtipných bubenických smyček. Je celá založena na hrátkách s rytmy a samply, celá je pak podbarvena monotónním motivem kláves - jistě lahůdka pro všechny vyznavače elektroniky. Rozličné samply vás provázejí celým albem, ale jsou do muziky zakomponovány velmi vkusně a citlivě, takže nepůsobí rušivým dojmem. Je jich v každém místě přesně tolik kolik je třeba – někde nic, někde jako šafránu a někde víc :o).
Něco na závěr? Ať se na Linkin Park díváme jak chceme (zajisté nás napadají přirovnání typu: komerce, líbivost, možná až podbízivost), nemůžeme jim upřít fakt, že umí napsat kvalitní písně plné silných melodií, což je bohužel v dnešní době stále vzácností.

P.S.: Mnozí možná namítnou, že album jakožto i celá tvorba LP jsou vyumělkovaná záležitost - po tónech vypiplané a nastříhané ve studiu (to je možná pravda), a že to hošani na živo prostě nemůžou zvládnout. Mám pirátský záznam koncertu z letošního roku, který všem těmto škarohlídům (tvrdícím, že vystoupení LP mají bídnou úroveň) zavře ústa. Tomuto koncertu totiž (kromě solidně zvládnutého repertoáru) nechybí ani spád a patřičná šťáva.