Pandemie nám sice vzala koncerty, o to víc přinesla studiových nahrávek. Muzikanti se během doby covidové opravdu činí. Tak třeba bicmen Mike Portnoy. Těsně před vypuknutím pandemie ještě zvládl dvojku Sons of Apollo, během šíření viru nabubnoval sólovku Neala Morse, pak vypomohl svému rychloprstému exparťákovi z Dream Theater Johnu Petruccimu (viz jeho druhá sólovka Terminal Velocity), pod názvem BPMD nahrál album coververzí American Made, následovala pátá deska TransatlanticThe Absolute Universe a to nejlepší nakonec – po více než dvou dekádách studiového půstu se opět sešel s bývalými kolegy z „drýmáčů“ a basovým velmistrem Tony Levinem (King Crimson, Peter Gabriel atd.) a podílel se na třetím pokračování jejich projektu Liquid Tension Experiment.

Na trojce ovšem není nijak znát, že by vznikla v rychlosti a v mezipauzách mezi nekonečným koncertováním progmetalových stars, jako tomu bylo na konci 90. let minulého století. Ba naopak. Předchozí dvě nahrávky tu a tam trpěly natahovaností, protože obsahovaly vysloveně improvizační kusy (nejvíc to bylo znát na kolosu Three Minute Warning z debutu). Tentokrát je trojka rozdělená na dva disky, první „plnohodnotný“ a druhý čítající improvizaci ansámblu. Což je fajn, druhý disk ocení hlavně skalní fanoušci nebo prostě muzikanti (ale nejen oni), kteří si chtějí poslechnout, jaká alchymie mezi nabušenými muzikanty při hraní na „první dobrou“ vlastně je.

Pokud bych měl Liquid Tension Experiment nějak co nejstručněji popsat, představte si Dream Theater, vyhoďte cukrkandlový zpěv Jamese LaBrieho, romantické balady, naopak přidejte trochu instrumentálního šílenství, nepravidelných rytmů a na délce songů, výsledek zahustěte sóly a výsledek je na světě. Ovšem, pozor. Nedostanete se k takovým technickým extrémům, jako jsou Blotted Science. Staré psy prostě nové kousky nenaučíš a kvartet zůstává v písních u sdělnosti, jako to dělají v Dream Theater (teď však nemám na mysli jejich bigbeatovou éru od Octavarium až po současnost). Z domovské grupy si projekt taky odnesl určitou pompéznost umocněnou klávesovými rejstříky Jordana Rudesse, ale určitou útrpnou mez patosu a bombastu naštěstí nikdy nepřekročí. I když… 

Kvartet zcela věrný tradici vykopne desku nejnabušenější skladbou. Hypersonic je podobně jako Paradigm Shift nebo Acid Rain instrumentální smršť (nelze si nevybavit instrumentálku The Dance of Eternity z Metropolis pt. 2: Scenes from a Memory), nejrychlejší na desce, která se ovšem jinak netočí jen kolem miliardy tónů. Následující Beating the Odds ukazuje, že i banálně znějící riff může být v 7/8 rytmu, ale nic to neubere na jeho skočnosti ba dokonce i hitovosti. Třetí Liquid Evolution představuje kapelu i v jiném světle než jako ekvilibristickou „mašinu na noty“. Nabízí vítaný oddych, uvolněnou, až post-rockovou náladu a ústřední, až étericky znějící Petrucciho sólo. Vlastně jediný improvizační kus je Chris & Kevin's Amazing Odyssey, duet Portnoye a Levina, který zde kouzlí na elektrický kontrabas. Vrcholně zábavná je ovšem předělávka Gershwinovy Rapsodie v modrém, zřejmě zlatý hřeb desky. Skupina dokázala originálu ušít progový kabát, který hýří nečekanými eskapádami a zvraty. Famózní kus, který dává vzpomenout na podobné snažení Emerson, Lake & Palmer v 70. letech, kteří dali rockový háv Musorgského Obrázkům z výstavy. Když pominu křehkou mezihru Shades of Hope od Rudesse a Petrucciho, zbývá už jen velké finále s třináctiminutovou, asi nejvíc epickou věcí a opět nepopsatelně riffově narvanou Key to Imagination.

Z výše popsaného lze snad dovodit, jak bravurně je album koncipované a barevné. Fanoušci progu dostanou vše, co tenhle žánr může nabídnout – muzikantské kousky a veletoče, epické kompozice, ale i tklivou atmosféru. Hlavní devízou je, že instrumentální schopnosti tu nepřevyšují kompozici jako takovou a skladby i přes členitost zůstávají čitelné. Kdo zná Dream Theater, dobře ví, že i tady dominují „souboje“ Petrucciho a Rudesse, nicméně je tady Levin, který svou minimalistickou basovou hrou tvoří jejich protipól. Kdo ví, nebýt jeho, možná by se celý Liquid Tension Experiment zhroutil jako domeček z karet. Ten pán i ve svých 75 letech nikdy nesáhne vedle a je synonymem až akademické dokonalosti.

Lze vlastně něco albu vytknout? Snad jen to, že je to sázka na jistotu. Kvartet po celou dobu nevystoupí ze své komfortní zóny, vlastně až na Rapsodii v modrém tu nic nepřekvapí, všechno – i když podané trochu jinak – jsme v minulosti od všech zúčastněných už slyšeli. Na druhou stranu jde za dlouhou dobu o nejsilnější materiál od dřívějších tří pětin Dream Theater, kteří se momentálně zmítají v mantinelech vlastního stylu, který pomáhali konstituovat. Třeba od Petrucciho jsme takhle nápadité riffy neslyšeli roky. Takže? Trojka od Liquid Tension Experiment fandy instrumentálně namakaného progu nemůže zklamat.