Přišel jsem na Rolo Tomassi, z klubu 007 Strahov jsem ale odcházel vyklepaný z Loathe. Studiově mi však tvorba liverpoolské, po lidské stránce sympatické pětky nepřišla tak výrazná. Tohle stanovisko mě donutilo přehodnotit až I Let It in and It Took Everything. Poslední deska Loathe je pro mě obrovským hudebním překvapením letoška a nostalgickým povzdechnutím nad vyčerpávajícím večerem v Praze. Na takové koncerty už dnes můžeme jen vzpomínat.

Stranou hledání chyb, chladnou snahu o objektivní přístup a kecy o tom, jak tady všechno už jednou bylo. Tahle recenze je od fandy, který se do Loathe jednoduše zabouch’. Teď zavři oči a představ si srážku Dillinger Escape Plan, Korn a Deftones. Ale…

…je to jenom představa. Sice se opírá o reálný základ, ale I Let It in and It Took Everything je charismatickým a za sebe vypovídajícím vyprávěním z nočních ulic Liverpoolu. Ano, Loathe jsou děti ulice. Mathcorově chaotické, hardcorově drsné, nu-metalově melodické, shoegazově zasněné a filmově výpravné. Nerespektují žánry jako už jiní před nimi, ale dělají to originálně.

Jako děcka sjížděli Deftones, a tak kytaristé Connor Sweeney a Erik Bickerstaffe v rozvolněných chvílích Two-Way Mirrors a It is Really You vzpomínají na staré dobré časy alternativního metalu v roztáhlých, podladěných plochách. Čas od času se vzpomíná i na emo linky pod očima a shoegazové devadesátky. Progresivní přístup DEP? To mají taky moc rádi, a tak kytarové duo nepředvídatelně předhazuje jeden výraznější riff za druhým v rychlém spádu, trochu zběsile, hlavně rychle a agresivně. Ve srovnání s DEP se ovšem liverpoolští stále krotí. Jsou alternativou v alternativním světě. Všeho moc škodí. Tady jde spíše o různorodost a dynamika je zde svatým slovem. Taková Gored nebo Aggressive Evolution vám ale řádně vypráší kožich.

Kadeem France řve, zpívá, hlas využívá, co hrdlo ráčí. Je ohebný a nezná meze. Přijde mi, že oproti minulosti se France vyzpíval v čistých polohách, kde si je mnohem jistější.

Pod tím vším se klikatí zvučná basovka Erika Bickerstaffeho. Jako žena v domácnosti zodpovědně plní svou úlohu pod Feisalem El-Khazragihem a jeho skvostnými bicími. Často však ve vší svobodomyslnosti řádí jako domina a odváže se.

Filmovou atmosféru, která je hutně temná, obstarávají zejména intermezza mezi skladbami. Každý song, intermezzo, vše na sebe navazuje tak plynule, až je dost těžké určit, kde daná skladba začíná a končí. Pokud tedy v přehrávači pořád nesleduješ tracklist. To by byla velká škoda.

I Let It in and It Took Everything je jízda i díky kvalitní práci ve studiu. Žádný prog/metalcorově nahuštěný a plastický zvuk á la Spiritbox. Loathe na současný sound odpovídají tak, jak je jim vlastní. Od všeho trochu, všeho s mírou. Posluchač si pak může užívat nástroje, které i studiově evokují živé provedení. K dokonání zážitku už pak stačí občasné „krabičky“ na vokálech a barevné efekty na kytarách. Žádné bílé místo na papíře, I Let It in and It Took Everything je zvuk, a ten se vrství na další a další zvuky. Využívá se zde plný prostor. A I Let It in and It Took Everything je zvuk, který se vyplatí poslouchat.