Když jsem pustil tuhle desku, prvně mě potěšil zvuk. Kytary tedy. A pak si říkám „ty jo, to zní jak djentový Korn“ a až posléze, o pár minut, no jo, klidně mě pokárejte (dobře, dám si dvakrát otčenáš), jsem si uvědomil „však tohle je ta kapela Heada, co loni vydala EP“. Všichni vědí, že Head aka Brian Welch po 12 letech a šesti albech z Korn roku 2005 odešel i přesto, že by mu spolupráce s kapelou nejspíš vynesla, i když se tak asi vlastně už stalo (prodal s ní přes 50 miliónů alb), až na občasný tour a nahrávání, možnost přilepení zadku k pohovce až do konce života. Ale chlapec objevil Boha a svéHlavě se rozhodl jinak. To cením.

Předně. Ihned od první noty Between Here and Lost je slyšet, kdo Korn svými myšlenkami nasměřoval tam, kam kapela během života docestovala. A přesto, že samplů je na albu plno, dubstep tím vážně nemyslím. Samplování je zde ale pro příkras, jedná se o jemné loopy v pozadí, nehrají kompletně po celou dobu a vlastně si některých i přes jejich množství často všimnete až po několika posleších. Ale Brian nezapomíná na základ. Na to, co dělá úspěšnou kapelu úspěšnou kapelou. Jasná stavba, chytlavý zpěv (hitovost a některé pěvecké linky připomenou až In Flames – třeba Watching the Bottom Fall; a mimochodem, všechno to zpívá sám Welch!) a dobrý riff. Nic z tohoto nenahradí sebelepší sampl, ani produkce, ani rekord v notovém zápisu.

Zmínil jsem, že Love and Death znějí jako Korn, ale Korn to nejsou ani omylem. To Welchův rukopis je nesmazatelně cítit a v muzice nezaměnitelný - frázování riffů a pak podkresové kytary, u kterých se mi nejčastěji vybavuje nepřekonatelné Untouchables. Jak Love and Death znějí? Už bych po tom přirovnání nejradši nesahal, ale fakt jako vytuněnější a zmodernizovaní Korn příštího desetiletí - ovšem v té čistě muzikální podobě. Muzika je riffově nepoměrně tvrdší, tomuhle dojmu asi taky dost napomáhá zvuk, někdy to zavání až něčím, co bych nazval jako nu-Meshuggah (I W8 4 U), ale očekávat žádnou matiku zas nemůžete. Na to je kostra riffů přímočará a hudba určena i jinému – širšímu – publiku. (Je ve dnešní době prolínání scén a žánrů toto ještě možné říci?) Jenže v tomto případě zde přímočarost nenahrazuje generování nápadu za nápadem, ale celková hra s písní a rytmickými obměnami snad všech nápadů. A to na desce asi oceňuji nejvíc. Její hravost. Ta je tu návdavkem za to, a je mi to díky tomu fakt jedno, že Vás při poslechu krom již tak častokrát zmíněné kapely napadnou některé ze spřízněných spolků, např. Mudvayne. Skladby totiž mají šmrnc, výrazný drive, neuvěřitelně odsýpají i v místech, kde se nehraje na plný plyn (jasně, jemnějších kousků je tu přehršel), a riffy a změny jsou vůbec fantasticky načasované. V podstatě je to nu-metal (forma), ale jeden z nejtvrdších, jaký jsem kdy slyšel – o tvrdost kůrky některých riffů by si kly vylámal i dinokrálík. A ačkoli Love and Death ctí jasná pravidla (stavbu písně a refrény), na daný žánr je hudba místy i odvážná a jemně se tu experimentuje se zvukem i kytarovými motivy jako se o to Korn – už bez Welche – pokusili v r. 2005 na See You on Other Side. Jen zde je na prvním místě stále hudba a kapela, ne „syntetická“ část.

Ne, nemažu si med kolem pusy, že posluchači vyhledávající v hudbě, ehm, „něco“ víc (pro inteligenční přesah a poselství si skočte na Stimul) po Love and Death hrábnou všemi deseti a vlastně už vidím nad podobnou hudbou jejich opovržení. Z řad fanoušků se pak zajisté najdou hlavně tací, jímž bude Between Here and Lost málo a budou až do doby vypálení nebes volat po jeho návratu k „domovské“ kapele (však se zas dočkáte), já to však, i když by to zajisté byl krok zajímavý, vidím jinak. Život Briana má jinou cestu. Nežene se za mamonem ve snaze dobu klopýtavě předběhnout a dělá prostě muziku, která z něj bezvýhradně sálá. A je to slyšet. I když na stranu druhou nepopírám, že deska po nějakých dvaceti posleších neztratí překvapení. To se ovšem netýká její zábavnosti a toho, že by se mi oposlouchala. Architekt Welch ji vybudoval důmyslně a nenechal zde jedinou cihličku uvolněnou.