Viděno neoformalistickými brýlemi, vždy je to v posluchačském očekávání. The Blackening a následující Unto the Locust jsem poněkud strhal, ale letošní, v pořadí osmý počin Machine Head, budu spíše chválit. Ovšem nijak přehnaně. Bloodstone & Diamonds nepřináší v kontextu tvorby ansámblu zhola nic nového. Svou roli tak tentokrát hrálo nulově očekávání. Po minulé poctě heavy metalu, kdy se o Machine Head dalo v klidu hovořit jako o Judas Priest revivalu, totiž přichází vítané přitvrzení a návrat do kovovějšího tvaru.

Jenže to by nebyl Rob Flynn myslící zejména na zásah na solar většinového publika. Tak jako Through the Ashes of Empire značila rekapitulaci první dekády existence skupiny, i Bloodstone & Diamonds je jakýmsi souhrnem dění v druhé desetiletce kapely. Nutno dodat, že i do té první tu a tam nahlédne - důkazem toho budiž údernější úvod novinky. Během prvních čtyř kusů břišní dutina posluchače sice nerezonuje, mírné šimrání v žaludku se nicméně dostavuje. Je to však brutalita pro lidi, kteří si o holocaustu přečtou v komiksu.

Ptáte se, v čem je problém? Za tvrdším riffem se totiž nikdy nedočkáte ještě většího nářezu, ale spíše uklidnění. Hlavně lidi moc nestrašit, po facce teplý čaj a aspirin. A přesně takhle šikovně to Flynnova parta dělá i tentokrát. V hymnickém otvíráku Now We Die se dočkáme smyčkového podkresu, po počáteční brutální nakládací moshovačce v Ghost Will Haunt My Bones přichází na řadu sladká sloka. Stejně tomu tak je v Beneath the Silt – otvírací vražedný riff jak z pětadevadesátého (nejlepší nápad z celého alba) doplňuje ukuňkaný Flynnův vokál a celá tvrdost přichází vniveč. Bloodstone & Diamonds přitom do této chvíle dost válí a drtí jako parní válec. Sice to není ten dřívější mašinostroj, ale ve srovnání s roky nedávno minulými je to stále ostré jako břitva.

Jenže Flynn a spol. vytvořili opus o funeraldoomové stopáži, což jednoznačně odnesla poslední třetina alba. Tam dominuje přepjatost a kýč. Příkladem budiž strašlivý metalcorový cajdák v manowarském bumčvacht rytmu In Comes The Flood hrající na city každého pravého Američana a závěrečný hymnus Take Me Through The Fire, vedle něhož vycházejí In Flames a Amon Amarth jako brutaldeathoví ranaři.

Z předchozích řádek je tedy zřejmé, že Machine Head ze sebe vypotili pořádný galimatyáš. Soubor chce vše najednou, ale po poslechu sedmdesátiminutového kolosu se spíše zdá, že nemá nic. Známé rčení říká: „Méně je někdy více.“ Bloodstone & Diamonds však doplácí na přemíru ambice. Dojem z desky rovněž shazuje neuvěřitelně afektovaný projev frontmana Flynna. Ten se sice tváří jako hrozný tvrďák, ale jeho vokál jakoby vypadl z nu-metalového šuplíku. Srážka častokrát velmi kovového soundu skupiny s jeho projevem plným ufňukanosti a vzdechů bije do uší. Vyznívá to, jako kdyby se jako čtrnáctiletý za rohem učil hulit trávu, ale po krádeži hračky hned běží žalovat mamince.

Věřím, že řada většinových posluchačů bude letošní zářez Machine Head velebit a prvoplánovitost, touhu prodat produkt za každou cenu všem a všude řešit nebude. A přesně na takové Kalifornští míří. Na pravé lídry metalový střední proud ovšem stále čeká.