Je zvláštní, jak se kapela dokáže z výsluní dostat na samý okraj nezájmu a zpět během tak krátké doby jako se to podařilo Machine Head. Ti nicméně na samém začátku hudební kariéry uskutečnili start „z říše snů“. Burn My Eyes je dodnes uváděno jako jeden z nejpovedenějších hudebních počinů v křížení metalu a HC. Tato tendence byla v polovině devadesátých let určující, přesto přinesla desky, které se neoposlouchaly doteď a stále se prodávají (ať už Biohazard, Testament nebo Pantera se Slayer). Například u Burn My Eyes se chystá reedice....

U Machine Head je zajímavé, jak je každá jejich deska odrazem doby, ve které vznikala. Tato skutečnost je aplikovatelná samozřejmě na (téměř) všechna umělecká díla, ale u Machine Head byla vždy určující změna v hudební stránce. Alba The Burning Red a Supercharger byla ozvěnou nu-metalu či crossoverové prezentace jinak velmi specifické tváře Machine Head. Je paradoxní, že takto zavedená hudební formace po neúspěchu desky Supercharger nemohla najít vydavatele odpovídajícího jejímu formátu. I vychvalované Through the Ashes of Empires (mnou oblíbené) je jakousi zakázkou vycházející vstříc podmínkám daným pro hudební trh (které nemálo podněcují i samotní fanoušci volající po přitvrzení). Ale nejsou nakonec Machine Head jen ukázkovým příkladem obchodní politiky společnosti Roadrunner?

K novince The Blackening po zmíněných skutečnostech nelze přistupovat jinak než jako ke strategii „vlk se nažere a koza zůstane celá“. I přes svou kvalitu – k hudebnímu obsahu se dostanu – nelze očekávat nic jiného než osvědčený standard (na zvuku se podílel jak jinak než Colin Richardson). A přitom se od Machine Head stále čeká cosi „navíc“....ale proč??? Není to přemíra talentu, jež třímá v kapele samotné, potažmo v Robertu Flynnovi jako leaderovi? Nedoufá se ve skrytu duše v další Burn My Eyes? Já v to doufal po vydání předchozí desky.

The Blackening však hovoří prostoduchým jazykem - kam kapela směřuje svoje hudební snažení. Totiž do mainstreamu. A ten v současné metalové produkci nese název metalcore. Ten je v podání Machine Head melodický až běda. Kapela se zhlédla v jeho epičtěji pojaté podobě, čtyři písně mají stopáž k deseti minutám, ale o hudebních kolosech typu Millenium nemůže být řeči. Pokračuje se v linii nastavené předchozí deskou Through the Ashes… – tedy prokládání groove riffů s často až přespříliš zpívanými refrény, navíc Flynnovi zůstala nu-metalová ufňukanost a exaltovanost. Opět se dostavuje pocit, že Machine Head chtějí hrát pro všechny, jen veškeré vstřebané hudební vlivy nedokáží vstřebat, natož dát do odpovídající neprvoplánové formy. Celá novinka okázale připomíná dort, který pekli pejsek s kočičkou – v tom, že se nedá jíst. Klasický metal (vyhrávky), HC pomalé valivé riffy (zde mne Machine Head zklamali nejvíc), thrash metal, metalcore (co dělají naprosto nekonzistentní hospodské „vyřvávačky“ v Clenching the Fists of Dissent?) a tak bychom mohli pokračovat skladbu po skladbě. Typické pro stavbu jednotlivých písní je gradace – kapela ztlumí své nástroje, užívají se akustické kytary, Flynn se snaží o intimně procítěný zpěv, refrénový motiv se modifikuje a využívají se snáze skandovatelná slova či pokřiky; poté přichází velké „finále“....

Ne, toto není špatná deska; je úplně zbytečná a nicneříkající. Těžko říct, jakou měrou se na výsledné podobě podílela vydávající společnost (jež skupině pomohla dostat se opět nahoru), avšak obsah The Blackening tomu napovídá. Musí se to prodat. Nepomohlo by skupině vykašlat se na celý byznys a udělat desku podle svého srdce? I když by to nejspíše finančně neutáhli; noční život plný večírků by byl ten tam. It’s just a rock’n’roll...

P.S.: Opravdu nechápu pochvalné reakce v časopisech Kerrang! a Metal Hammer. Označení jako jedno z nejlepších metalových alb vůbec a srovnávání s Master of Puppets je nepochopitelné.