Než začnu, musím uvést věci na pravou míru. Tentokrát to bude protekční, páč v Mad Rabbits (nově) zpívá brácha. Krom zjevnejch problémů s nadržováním se přidávaj i problémy se znalostma, protože já už tyhle tradičnější hácéčka moc neposlouchám. Některý věci jsem si osvěžil na internetech, ale to mi spíš připomnělo, proč jsem je poslouchat přestal - tak snad nebudou přirovnání příliš ze starý školy.

A teď už k věci. Mad Rabbits jsou mladá kapela z Prahy, a jestli se nepletu, tak This is the Way We Live je jejich první EPko, předtím vydali pár dalších písniček. Dřívější věci míchali (vlastníma slovama kapely) rnr a hardcore, takovej pokus o něco, co asi nejdál dotáhli Every Time I Die. Z letmýho poslechu bych řek spíš kapela kámošů, která hraje pro širší kruh kámošů.

V tomhle ohledu je nový EPko určitě krok dopředu, protože tady už se bavíme o něčem, co snese profi měřítka. EPko se oproti minulosti přiklání k hutnější, metalovější formě hardcoru, kde základy pokládaly kapely jako Madball nebo Agnostic Front. Ty jsou obalený do modernějších vlivů – zčásti nervnější, skřípavější hardcory jako The Chariot nebo Norma Jean, zčásti zatěžkaný hardcorový kila (tady se fakt nevyznám, páč je to přesně to, co mě v hardcoru dost sere, třeba Harm's Way?).

Kvalitativně šlo nahoru víceméně všechno, ale pár věcí bych rád vypíchl. Jednak vynikající hutnej zvuk, díky kterýmu nahrávka správně kope. To je podpořený zlepšenou dynamikou nápadů – kluci to už maj v ruce, líbí se mi, jak z toho cáká energie, zejména v partech, který stavěj na živelnějších hardcorovejch rytmech. A nakonec (čau, brácho) to víc nakopává zpěv, kterej je správně nasranej, a díkybohu nezkouší žádný melodický linky.

Ale samozřejmě je na čem pracovat, zejména na tom, jak se vymanit ze zástupu kapel, co hrajou podobně. Myslím, že zatím bych Mad Rabbits v playlistu moderního hácečka rozpoznával těžko, spíš díky tomu, že jsem si EPčko během několika poslechů docela zapamatoval. Zejména ty pomalejší hardcorový kila mi přijdou celkem obyčejný, mně se tyhle silácký breakdowny vždycky slejvaj (čest výjimkám jako Minus the Herd od Ion Dissonance). A vztyčenej prst k melodickejm linkám v závěrečný věci – tudy cesta nevede, tohle je jalový i na procítěný hácéčko (nervní cukání naopak v pořádku!).

Do budoucna se mi vcelku líbí představa, že kluci budou kombinovat přímočarý, hitový NYHC riffy s nervním, vypjatějším pojetím žánru, tam by mohlo vyjít něco zajímavýho. Sobecky se ale trochu bojím, že to půjde víc do hardcorovejch kil, kde se bude mlátit sláma.