Norsko! Norsko! Norsko! (už abych měl konečně ty Source of Tide!!!)
Hodina alternativního metalu právě začíná. Je to další jedinečná ukázka tvorby norských hudebních myslitelů. Sednout a napnout uši! Minutový vstup do této smyslné parády je protknut mnoha překrývajícími se výkřiky a zvuky. Hned v následující porci mám pocit, jakoby tuhle věc nahrávali lidé uvězněni či spoutáni na nějakém velmi nepříjemném místě. Přitom ve své hudbě ukazují tvář příjemnou i pěkně agresivní. Bicátka pracují tak, jak jsme u Norů zvyklí. Slyšte, jak se zhruba uprostřed druhé skladby skvěle vrství údery a máte jasno. Zpěv Agnete Marie Kirkevaag prochází recitací a graduje do vypjatých, teskných poloh, aby vzápětí zařvala nasraně ze všech sil. Skvělé. Basa na pozadí bručí a prsty časem začínají hrát nádhernou melodii. Zase ty skvěle vyvážené bicí. Kytara se svým zvukem zjednává pořádek a její struny se zařezávají hluboko do mysli. Ve čtvrtém kousku se držíme základní melodie, kterou několikrát rozvedeme a rytmiku změníme, vrátíme se nohama na zem. O pár minut vpředu kytary kvílí chvílemi naprosto geniálně a Mads Solås si s bicími na moment stejně tak dobře pohrává. Těžkotonážní metal, pohlazení z dívčina hrdla. Čím více posloucháte, tím je to lepší. V šesté kompozici znovu neomylně kapela potěší perfektní melodií a nápady. Jedna pecka za druhou, ve kterých se s Vámi nikdo nebude mazat, jen útočit na smysly a pocity. Roztáhlá osmiminutovka, po ní nejdříve zdvojený zpěv v poklidném tempu a potom basa cosi povídá, předchází totiž mohutné kytarové hradbě. Vše se valí s drtivou silou. V předposlední sondě do norských duší skupina hraje tak, že ji náhle napadne hrát něco trochu jiného a ještě jednou o kousek dále, přičemž závěr skladby je vynikající a byli by schopni na něm klidně postavit jinou, samostatnou věc. Poslední ukázka je téměř desetiminutové vyvrcholení báječného zážitku, kde si v polovině kapku oddechnete, poté zas pozor velký dáwatt musíte. A cover alba je mimochodem super.
Nezbývá než se spokojeně pousmát.

Yes! Tak toto je deska, která bude oslovovat ještě příští generaci, protože je úžasně přímočaře nepřístupná. Zatěžkaný, corový a nervózní, ale přesto emotivní metal, hodně využívající disharmonična - tritóny (diabolus in musica - za středověku by je poslali na hranici) a rozložené akordy. Rytmika se hodně opírá o groove, kdy basa s bicími jedou rychlostí středně rozjetého válce. Bicí často využívají kotlů a hrání přes ně, kdežto ta sekaná kytarová hradba tlačí k zemi a nad tím vším se monumentálně zjevuje hlas dominy Agnete, která jím nemilosrdně trestá všechny okolo. Ať řve či konejší, přesto je to stale neuvěřitelně ‘power’, jakožto celá deska. Oproti minulé All Flesh is Grass ale maličko ztratili na rozmanitosti a jisté avantgardnosti, zato ale našli jasný vlastní směr, který určitě ještě dokrystalizuje. Očekávám tudíž, že příští deska bude vražda!

Ave Norge! Ave avantgarda! I když už má tahle deska nějaký ten pátek za sebou, stále mne drtí, kdykoliv se k ní vrátím. Kytary pohybující se od klasického melodického heavy metalu až po nervní, jakoby neuspořádaná, roztěkaná sóla, která ale vždy mají hlavu a patu, rezonující basa, přesné, vynalézavé bicí, ale hlavně zpěv. Agnete M. Kirkevaag je slavice k pohledání. Plynule přechází od čistého zpěvu do řevu, deathového chropotu či jenom lehce drsného frázování, vždy ale s jediným konečným efektem – extází, která příjemně dokáže zaplavit celé tělo. Hudbu Mader Mortem lze stejně dobře vychutnávat v klubu, kde si můžete pořádně zaházet hlavou, jako v klidu domovského divanu se zavřenýma očima, relaxujíce s volume otočeným pořádně doprava. Deska má totiž zabijácký zvuk, kde jsou všechny nástroje vyváženy lékárnickými vahami. Zpětně jsem se propracoval i k předchozí desce All Flesh Is Grass a jelikož se mi přeci jen líbí o něco více, dávám nějaký ten bodík dolů, ale na hodnocení moc nekoukejte. Tady jde především o hudbu. Jak jsem napsal na začátku. Ave avantgarda! Ave Norge!