Magma nová

Magma stále solidně zásobuje. Necelé tři roky po Ëmëhntëhtt-Ré vydává novinku, nepochybně další do must-hear sbírky každého zeuhlisty. Při tom věku aktérů je to super výkon, neusínat nějak na vavřínech, Vander je prostě mašina na hudbu, jede jak dobře namazaný stroj. Nemusíte s tím souhlasit, ale Magma je tvrdá měna a jistota dobrého poslechu.
 
Magma bez kladiva

Ne, na Félicité Thösz kladivo nepotřebujete. Na to minulé album ano, Magma není zrovna Michal David, a když už si dáte tu práci s poslechem, přijde vhod si kus světa Kobaïa prostě vytetovat do mozku, nebo chcete-li – znát mapu. Novinka tím tolik netrpí, je lehká a svěží, až se dere na jazyk otázka, zda je to stále zeuhl. Album obsahuje fakticky dva fláky: Félicité Thösz interně rozbitou na deset krátkých etap a Les Hommes Sont Venus. „Deset Felicit“ představuje exkurz do světa hudby Magma ze všech úhlů – je to na první poslech nesourodá koláž od Art Zoydovské klaviatury Ekmah nebo Waahrz po typicky magmatickou Tsai!. Tady právě vyvstalo to existenciální zeuhlovské dilema - album nemá zvukový koncept/hábit, tak typický pro zeuhl, vynechává táhlé ponuré pasáže a je relativně hitové a snadné.

 Gordický uzel rozetnu tím, že Magma = zeuhl, tedy protože prostě je a hotovo. Klidně se do toho položte, nechte Vandera a jeho ženu pracovat svým tempem a kolonkami se navečer neděste. Félicité Thösz vás povodí za ruce, krajinou sem a tam, ukáže krásy a tajemná zákoutí. Interně, a nechme si to pro sebe – na Ëmëhntëhtt-Ré Vander Kobaïu odhodil, novinka je pozemská záležitost (dál nepátrám v duchu předchozího), nevím, zda to pro něj nebylo vysvobození, nemuset tvořit v hudbě nějaký pseudokoncept, ale album mi tak zní - Félicité Thösz je výlet po okolí, nic víc, nic méně. Odráží v sobě víc soudobou klasickou hudbu, než tomu bylo zvykem u značně sebestředných etalonů typu Köhntarkösz nebo Üdü Wüdü, jedinou skutečnou mozkovou masáž dostanete v již zmíněné Tsai!, ale jenom nakrátko a zvladatelně.

Les Hommes Sont Venus je pak trošku bokem, údajně je to nějaký remake nebo něco, nevím, nezní magmaticky, je to trochu praštěný song, postavený na perfektním hlasovém projevu vokalistek doplněný o lehce psychotické cinkátko. Tím to končí, 32 a půl minuty, tentokrát již nic víc.

Magma? Magma!

Někde jsem četl, že Vander používá Magmu jako marketingový obal – že by o ty jeho nápady nikdo nejevil zájem, nemít na obalu tak ikonický název. To mi přijde jako nesmysl. Christian tvoří Magmu jako svoje dítě, když chce jít tam, jde tam, když onam, nezdráhá se otočit. Jannick Top taky se svým albem relativně prorazil a přitom to byla De Futura roztáhlá na 70 minut. Navíc, Magma se na Félicité Thösz nadále jeví jako naprosto svébytný hudební subjekt, ne sice na samostatné oběžné dráze jako dřív, ale i tak je o co stát.