Šesté ozubené kolo zhoubného soukolí fajnych synků z Ostravy se valí cestou metalové a rebelské tradice, cestou uhelného prachu, který se na albu tu a tam vznítí a jinde ještě navíc doutná jak halda Ema. Ve svém celku hudebně nefárá příliš hluboko, aby ho žánrová šachta nespolkla úplně, ale objíždí černé žíly metalisty tam, kde to má on sám nejraději. Drajv, přímočarost, tradice a krásně špinavé a hrdé chlapství jsou asi ty nejintenzivnější dojmy, které na mě album hrne.

Jedenáct skladeb, kde každá až na jednu výjimku (The Metallist) nepřekročí 4 minuty, jedenáct hudebních komentářů na metalový život. Limitovaný metalbox CD a picture LP nese navíc ještě dvanáctý song We Are Malignant (cover We Are Motörhead).

Album Metallist příliš nefilozofuje a v textech se drží obligátního rebelství, patriotství, klasických postojů metaláka, až mi trošku sklouzává k tematickým klišé. Ale asi je to obecně to, za co mohou Malignanti sami sobě děkovat nejvíce - přišli s tématem, které už ze své podstaty zavdává představu, že deska nebude žádný polystyren, ale kus žhavého železa. Nálada je předem daná - rychlost, tlak, témata, je od čeho se odrazit.  O to víc mě však baví jakékoliv textové i hudební vybočení vozíku cvoků mimo dráhu jako v songu Fly High. Vlastně se musím přiznat, že tahle skladba se mi vryla pod kůži hned od prvního poslechu, kdy se mě vyloženě snažila ukecat. Její trošku schizofrenní urputnost je podmanivá a nikdy nedovolí být jen hudební kulisou.

Bohdičovi to za bicími šlape jako hodinky. Hraje působivě silově a nevím, zda mě baví víc jeho bicáky, pardon, přechody, nebo Bilosovy riffy. Vlastně tohle album je taková jejich společná óda. Šimkova basa, která byla na placce z 2013 docela výrazná, občas sólovala s bicími, brumlala a vystupovala nahoru nad celý zvuk, najednou jakoby tu skoro nebyla. Disciplinovaně uctívá kytary a kopáky, že její síla je patrná až po nasátí celého kotouče. Žádné velké rozvolňování, žádné pokusy s tempem, žádné brejky natož zastávky. Na rozdíl od předchozí punkoidní desky Overdose & Overdrive je tohle intenzivní thrashová nálož rock'n'rollu. Líbí se mi, ale místy mě umí unavit. Snad je to žánr, který má své charakteristické náležitosti, postupy, zvuk a je těžké se neztratit a udržet pozornost.

Ono totiž nasazení muziky za celou desku lehce zvolní do houpavých kolen jen dvakrát, a to u páté Kiss by Hammer, baladě o životě horníka, a u osmé 1989, jinak si je potřeba stále držet klobouk a tuhle čtyřčlennou partu na jejich crust'n'rollovém tažení stíhat. Nejvíce vzdorovitým vrcholem stříká na albu sedmá skladba Missing Rebellion, která je pro mě klíčovou promluvou Metallisty: „I say, no way, don‘t even try…“

A
lbum Metallist je vyznáním metalu, je úderné, písničkové, skladatelsky ale pro mě není tak rozmanité jako výše zmíněná tři léta stará fošna. Přeci jen to „Předávkování & Přetížení“ pro mě nabízí pestřejší paletu pocitů a stavů, kdy není nutné stále třepat hlavou.