„Has it dawned on you yet? Have you begun to grasp that life is not a clock but an hourglass?“ Hodinové ručičky spěchají kupředu, ne snad k ultimátnímu konci, nýbrž k dalšímu návratu, k přetočení přesýpacích hodin. Možná proto dle Marduk lopata poráží žezlo: příze sudiček se nepřetrhává, jen schránka chřadne. Proto, aby si duše našla novou formu a cyklus se opakoval.

Švédská mašinérie odjakživa oscilovala mezi dvěma tvůrčími proudy. Prvním: ryze válečným, kde se hudba setkává se strastmi bitevních polí a krutostí vůdčích myslí. Druhým kanálem pak protéká tématika hlubší, s žánrem odpradávna spojená: řeší se temné odstíny religiozity, vychází se zejména z křesťanství – nejen z jeho nekalosti, ale i ze zásadních, s Bohem pojených historických epoch, které oplývají aurou zmaru a dekadence. Citují se zlověstné předpovědi z Bible, oslavují se makabrózní tance ve znamení černé smrti, tyčí se chrámy rozkladu.

Memento Mori představuje návrat do vod duchovních, přichází po Frontschwein a Viktoria, dvojici, která si po letech naplno potykala s military stránkou kapely. Zatímco Frontschwein se do popisu válečných epoch pouštěla za asistence vytříbené produkce a vyzrálejšího songwritingu, Viktoria šlapala do stejných sfér minimalističtěji, neotesaně až punkově, beze snah o uchopenější koncepci.

Z hlediska produkčního se Memento Mori dá zasadit někde mezi dva předešlé počiny. Zvuk neoplývá krystalickou čistotou ani dojmem sterility, zároveň však není příliš špinavý na to, aby zanikly různé skladatelské perličky. Mix proto převážně funguje – dostatečně v něm vyniká ambientní dusot, údery zvonu i pochmurné dechy, které v jeden moment posílí gradaci v prvním singlu Blood of the Funeral. Zamrzí tak jen nedostatečný tlak. Rytmická stránka věci by mohla prorážet všehovšudy důrazněji.

Právě důmyslné, vzletné avšak nepřestřelené kompoziční aranže dělají z Memento Mori nejlepší desku od dob Rom 5:12. Lze dedukovat, že umělecké nápady pochází z mysli Mortuuse/Ariocha (právě od dob příchodu posledního vokalisty koncepční a vizuální stránka kapely výrazně vyrostla). Hned několikrát lze vycítit vlivy Funeral Mist: riffy ze Shovel Beats Sceptre připomenou poslední desku Deiform, ozvěny zásadní Salvation vytanou během přechodu mezi první dvojicí skladeb: riff recykluje motiv Dies Iræ, Dies Illa z Bergmanovy Sedmé pečeti, kterou Arioch na debutu vysamploval.

I s nápady odjinud si Marduk zachovávají své gró. Deska je po většinu času přehlídkou z řetězu utržených sypaček, do kterých dokáže nový bubeník Bloodhammer vkládat hrstku perkusních fines. Blast beaty občas osvěží vkusný fill, pár skladeb přístupuje k rytmice hravěji, zejména pak Marching Bones, kde bubny v určitých momentech působí takřka strojovým rázem. Během zvolnění se naopak bicí ekvilibristika upozaďuje, tak, aby vynikla atmosféričtější povaha kapely.

Z celého poslechu tak ucho vytrhne jen pár jalovějších kytarových motivů, občas i příliš okatá snaha o zachycení ducha Funeral Mist. Na invenční standardy Marduk je však Memento Mori vydařenou deskou. Vizuální koncept se potkává s pospolitostí zvukovou. Odhazování hlíny, údery zvonu či dozvuky apokalyptických trumpet – paleta samplů s občasným ambientním ševelením zajišťuje, aby se smrt držela v paměti od začátku až dokonce. Trademarková zběsilost přitom nepolevuje.