Marnie Stern že má novou desku? Tady musím pátrat hluboko v paměti, kdy jsem o Marnie slyšel naposled, a nakonec vzít na pomoc internety. Ono se není co divit, poslední deska The Chronicles of Marnia totiž vyšla už před desíti lety. Mezitím si Marnie našla stabilní práci v 8G band, tedy kapele, která doprovází Setha Meyerse při jeho nočních talkshows. Navíc přišla děcka, což taky lákavosti života rockstar na cestách mezi menšíma alternativníma klubama moc nepřidá. Ale v krvi jí evidentně zůstala ta neposednost, která vždycky prýštila z jejích divokejch kytarovejch výjezdů. A tak dala 8G bandu nedávno vale, v srpnu vypustila první single Plain Speak a návratová deska pak vyšla začátkem listopadu. A že to není jen nějaká jednorázovka, je jasný z kalendáře, kterej se na letošek plní koncertama.

Už z prvních tónů Plain Speak je jasný, že Marnie za těch deset let svůj kumšt nezapomněla, ba naopak navazuje skoro přesně tam, kde s The Chronicles of Marnia skončila. Netrvá to dlouho a rozjede se nezkrotnej kytarovej tapping, kterej ukazuje, že ten talent na hledání silnejch melodií v zamotanejch klubíčkách not tam prostě pořád je. Okamžitě rozpoznatelná je chytlává práce s dynamikou, která stojí na energickým rockovým riffování, kolem kterýho se kytarový trylky omotávaj jak břečťan kolem sloupů (jen teda škoda, že za bicíma tentokrát sedí borec z Arcade Fire, a tak je to takový statičtější, než když tam byl třeba Kid Millions z Oneidy nebo kdysi Zach Hill). Zpěv taky jako by vypadl z hrdla Marnie před deseti lety, pořád někde na hraně mezi mimozemskou krásou a dětskou naivitou. Suma sumárum, máš před sebou typicky hravou, nakažlivě radostnou nahrávku, která určitě potěší fanoušky předchozí tvorby.

Ale ten otazník ve vzduchu visí, to zas ne že ne – stačí se hudebně vrátit o deset let zpátky a naservírovat fanouškům dobře udělanou porci nostalgickejch vzpomínek? Já s tím problémy nemám, Comeback Kid mi udělalo během pošmournýho podzimu upřímnou radost. Co si budem povídat, Marnie se za tu dobu nikdo nějak zásadně kopírovat nesnažil, takže nějaký přesycení či zastaralost ani po tak dlouhý pauze nehrozí. Je to spíš jako když ztratíš oblíbenou bundu a po deseti letech ji najdeš zastrčenou vzadu v šatníku. Možná už s ní na párty nebudeš úplným středem pozornosti, sem tam někdo prohodí pár slov o tom, jak jsi se zasekl v čase, ale stejně si ji vezmeš rád.