Kolik znáš kytarovejch hrdinů? Jasně, můžeš střílet od boku bez přemejšlení. Vai, Satriani, Petrucci, Sa(n)tana(ehm), a určitě si vzpomeneš na dost

dalších, kteří vykouzlí pro smrtelníka nezahratelný kytarový sólo na počkání. A ještě si k tomu zapálej cigárko. Ale zkus si tu otázku trošičku pozměnit, vlastně jen o dvě písmenka. Kolik znáš kytarovejch hrdinek? No? Pořád nic? Právě tady si kytaru bere Marnie Stern a její nebezpečně hbitý prstíky, kouzla, čáry a hezký křivky.
A to by bylo, abychom si na Marastu pěkný holky s velkou kytarou nevšimli. Už jsme si jí vlastně všimli s debutem, ale do tý doby ticho po pěšině. Takže Marnie už mezitím stihla moderovat svojí show na MTV, natočit boží videoklip ke skladbě Ruler, no a taky vydat další dvě

desky. Jednu se strašně složitým názvem a druhou, ještě horkou z lisování, strašně jednoduše pojmenovanou vlastním jménem. A aby toho nebylo málo, pořád jí na bicí ve studiu doprovází další ikona alternativní scény Zach Hill. To znamená jediný, velký očekávání.
Slečna se i na novince drží svýho rukopisu a nepřekvapí žádnejma radikálníma změnama. Pořád dokáže postavit na tak pokleslém kytarovém triku jako tapping výborný nezastavitelný melodie, stále má svůj dost specifickej hlasovej projev, pořád je to ten nakažlivě veselej, pozitivní noise rock plnej infantilní kreativity. Kvalita se drží, ale zároveň si všimneš i rozdílů, novinek. Rok 2010 je pro Marnie uvolněnější, deska není tak frenetická jak bývalo zvykem. Je soustředěnější, ani disharmonie tentokrát tolik netlačej na pilu, zvuk je masitější, plnější, míň lo-fi, i vokál pořád ostrej jak břitva přece jen trochu otupil. A taky rockovější. Deska už není jen o tappingu, častěji se dostávaj ke

slovu i klasický riffy, rytmika je průraznější, houpavější. Jak to tak po mně čteš, asi ti připadá – ono je to konvenčnější, vyměklejší. Je. A kupodivu to vůbec není na škodu, protože konečně naplno vyniká ten hitovej potenciál, konečně tě ta deska naplno vtáhne a nepustí. Tohle je rozhodně nejhitovější a nejpřístupnější deska, kterou má tahle slečna na kontě, podupávání nohou a broukání při umejvání nádobí je samozřejmostí. To má bohužel i svoje nevýhody. Přece jen ti přijde trošku líto toho sladkýho procesu, kdy pořád objevuješ něco novýho a do desky se jenom postupně dostáváš, líto těch bolehlavů z přehršlí not.
Marnie Stern je jedním z těch vzácnejch lidí, co dokáže dělat veselou, pozitivní muziku chytře, tak aby nejen neurazila, ale i pobavila, zanechala nějakej hmatatelnej dojem. To platí i na nový desce. Tentokrát zase trochu jinak, víc hitově, přístupně a rockově. A my jí to samozřejmě zase sezobeme z ruky.