Člověk v dnešní době neustále naráží na slova jako „unikátní“ nebo nedejbože „kultovní“. Tato slova svým nadměrným používáním vyprázdnila svůj obsah, s jistou dávkou ironie se staly parodií na sebe sama. Aspoň trochu přemýšlející čtenář si už dávno nemůže být jistý, zda tahle slůvka neslouží jako reklama – jako visačka na nezajímavé zboží, na něž je potřeba upozornit. Jakoby na vás producent této „unikátnosti“ řval: „Všimněte si mě! I když ta věc stojí za pendrek, mám z toho prachy!“

Tak takhle ne. I když se o Marutě leckde dočtete jako o budoucnosti grindcoru, proč se na kapelu nepodívat taky někdy trochu střízlivěji. Je to vůbec zvláštní, že se o grindcoru tvrdí, jak malé krůčky se v něm dají dělat a že se v jeho úzkých mantinelech nedá ani pořádně nadechnout, natož hnout. Ale stále se objevují skupiny s novými prvky a žánr má i po 25 letech existence právo na život. Jo, proč se bát slova evoluce.

Debut Floriďanů In Narcosis vyšel před třemi lety. Tehdy trio (kytara, bicí, řev) naroubovalo na punkové základy paskvilní disharmonie, rychlostní anihilaci a neuvěřitelně sugestivní hysterii, kterou skrývá hrdlo Mitchella Luny. Výplach se špetkou death metalu a samozřejmě hardcoru. Po prvních několika sekundách pracuje i dnes stále stejně – narve vám do hlavy tolik adrenalinu, jakoby ho vám rvali do žil z cisterny. Chuť praštit s lahví rozpitého piva o nejbližší zeď, jít si to ručně vyřídit se svým nepřítelem a zamést s ním schodiště zůstává. I na padesátý poslech.

A teď tu máme druhou v pořadí Forward Into Regression. A ejhle, strávit tuto desku bylo pro autora těchto řádků zprvu mnohem větší problém, než si byl ochoten připustit. Deska svou rozháraností a nepředvídatelností působí iracionálně divným dojmem. Prvky z debutu zůstaly, jejich kombinatorické poskládání do půlhodinového celku je ovšem práce anarchisty. Nebo chaotika, který až moc dobře ví, co dělá – tedy udělat ve skladbě něco, co by nikdo neudělal. Dát do ní něco, co sice nedává smysl, ale smysl právě tkví v té nelogičnosti.

Příklady. Album i skladby mají výstřední dynamiku. První dvě úvodní písně drží jakés takés kánony grindu, ale pak se to začne šmodrchat, uzlovat a příčit pravidlům hry. V kratičké Plague Domain se hned zběsile sype, ale skladba končí v „down-tempové“ křeči ještě dřív, než začala. V hnedle dalším kousku Stagnation Routine se pomalý nervózní HC oblékne do sirnatého obleku předposlední desky Hate Eternal (viz celé to začouzené vyznění), jenže pak se to utne a nečekaně zvrhne v typicky marutovský fastcore. A co pětka Devoid of Allegiance? Začátek obstará pár kil, které tam vlastně nemají co dělat, protože až po nich se píseň rozjíždí. Skladby končí naprosto nečekaně (dvousekundová klepačka v Body Weapon) a třeba na chvostu desky, v němž se zdá, že kapela zpomaluje a nechá ji dojet v pohřebním tempu, se skrývá nejšílenější výplach ze všech (předposlední Gaiares). I když je kapela jako hrubozrnně valící se sud střelného prachu, primitivní agrese to není. Muzikanti hrají na styl nad očekávání technicky; slyšte kupříkladu úvod Etched in Granite.

Mitchell Luna pro Decibel vyjmenoval pár kapel, které ho zásadně ovlivnily: Malignancy, Discordnace Axis, Gorguts a především Assück. Už to bylo zmíněno, ale pro jistotu opakuji: I přesto, že má Forward Into Regression kulervoucí produkci (Mana Studios), zvuk stojí jednou nohou v mazlavém bahně. Svojsky zahuhlaný sound jakoby chtěl potvrdit skutečnost, že termíny jako „vycizelovanost“ jsou bandě cizí. Až po čase vyskočil z hlubin podvědomí příměr k Fury & Flames, kterého se od té době nelze zbavit (a propo, Hate Eternal také připomene výborný bicmen Daniel Morris roddyovskými akcenty při klepačkách (konec March Forward (Into Regression) nebo zdvojené vokály á la Deicide na začátku Stagnation Routine).

Z vyřčeného ovšem nevyplývá, že je deska nepřístupná. Je spíše divná tak nějak přirozeně. Bude to asi znít jako klišé, ale Forward Into Regression zní jako soundtrack dnešního světa, kde nic nedává smysl, ale žít v něm musíme. Celkovým zastřešujícím pocitem zůstává znepokojení. Není to však laciné, je to k zamyšlení. A v tomto ohledu těžko hledat lepší obálku než tu dystopicky laděnou kresbu z pera Alex Eckman-Lawna.

Netřeba více slov. Netradiční deska, nad kterou stále visí řada otazníků. A v kontextu úvodu recenze trocha ironie na závěr: možný milník žánru.

PS: A čirou náhodou je Maruta dnes v naší režii v Brně (Muzak), zítra v pražské Vopici!