Představovat tuhle partičku čtenářům Marastu je, myslím, zbytečné, takže přistoupím rovnou k věci. Přirovnávat novinku MASTER’S HAMMER k některé z jejich starších nahrávek je celkem bezpředmětné. Vezmu tedy „Konve“ v kontextu s poslední deskou Mantras, která vyšla v roce 2009.

Než se pustím do nějaké hlubší „pitvy“ novinkového materiálu MH, musím předeslat můj pocit z celého díla. Kapela natočila v Hellsoundu důstojného nástupce Mantras, nicméně jej v konečném důsledku rozhodně nepřekonala. Možná je to způsobeno tím, že na předchozí počin se celá metalová veřejnost těšila s velkým napětím, který po letech nečinnosti legendy dokázal udělat s peněženkami posluchačů divy. Další deska už prostě potřebuje silný materiál, jen jméno samotnou nahrávku neprodá.

Vracejte konve na místo jsou krom (už tradičně) pěkného grafického provedení vtipné samotným názvem. Materiál zabírá časový prostor rovnající se délce gramofonové desky, na které ostatně novinka vyšla taktéž. A musím upřímně napsat, že je to maximální stravitelná délka. Zatímco na předchozí fošně bych nechal téměř vše, letošní várka mi přijde méně zajímavá a místy lehce vatovitá. Síla těch lepších songů jako Nordfrostkrampfland (jinak chvílemi notně připomínající legendární hymnu Géniové), titulní Vracejte konve na místo nebo Lovecraft hitovky z Mantras sice přebíjí, ale problém slyším v tom, že materiál není zdaleka tak vyrovnaný a ve finále na body prohrává.

Kde hledat hlavní příčinu? První věc mne napadá při pohledu na line-up. Vypadla jména Vlasta Voral, Silenthell a Monster. Nevím, proč tomu tak je, ale jejich přínos by „Konvím“ zcela jistě minimálně neublížil. Takhle se celá kolekce nese na bedrech základního dua Franta Štorm a Necrocock, doplněného o bicmana AVENGER Honzu Kapáka. Navíc už necítím takový vliv samotného Necrococka (možná a nejvíc jen ve Flammarion) a tím pádem se celé album nese ve stejném duchu. Mohl to být ale samozřejmě účel, aby zde bylo na první poslech jasné, že se nejedná o žádnou bokovku.

Ono to ale v každém případě není na „Konvích“ tak zlé, jak to z mých kláves možná zní. MASTER‘S HAMMER jsou i nadále vysoko nad vším, co současná scéna nabízí. A není to kvůli nějaké výrazné instrumentální ekvilibristice, spíš díky tomu, že s náladou alb umí pracovat. Ač jsme v roce 2012, stále z drážek desky zní chlad a mrazivá atmosféra opuštěných hřbitovů, jak tomu bylo kdysi a jak to máme v jejich případě rádi. A málokdo (jestli vůbec někdo v ČR?) to dokáže jako ONI.

Přesto si i tak, když rozbalím nový digipack MASTER’S HAMMER, nemohu pomoci, to kouzlo, které bych očekával, se pomalu vytrácí. Jenže to je všeobecný problém návratů. A tím se dostávám k otázce, kterou jsem si určitě nepoložil jen já… je vůbec důstojné otevírat hrobky s takovými jmény? Možná se jen zbytečně obávám o osud spolku, který si svou novou cestu určil dávno sám.

Nové album zkrátka už není žádnou senzací, ale ani vyloženým průšvihem. Což je možná problém, který s ním mám. Od kapely tohoto kalibru bych čekal více invence a nějakou (i když malou) porci překvapení. Neudálo se nic, jen se posbíral materiál, jenž stále potvrzuje oprávněnost existence téhle legendy. Na příště bych byl však už opatrnější, aby nám z nich nakonec nezůstala jen vzpomínka na Rituál. Takhle se stále ještě konve vrátily na místo.