Když se tak rozhlédnu za poslední desetiletkou, patří atlantští MASTODON mezi ty metalové kapely, na které je právem upřena největší pozornost. Každé jejich album bylo totiž ve své době obrovskou událostí a potvrdilo, že jejich obrozenecká snaha udělat znovu z této letité a rovněž žánrově velmi rozvětvené hudby aktuální a smysluplné téma, se v jejich případě rozhodně neminula účinkem. Jejich charakteristická práce s osvědčenými metalovými postupy, které si na svých albech opracovávají k obrazu svému a vystýlají je svým vlastním pojetím progrese, ať už jde o chaotické rytmické spletence, kytarové kouzlení nebo hypnotické pasáže, jim zajistila přízeň početných zástupů fans po celém světě, takže je vlastně úplně jedno, jak by se dal nazvat směr, kterým se kdysi dávno vydali. Každá jejich nahrávka platí za originál, stejně jako jsou originálem samotní MASTODON.

Jakékoliv škatulkování je tedy v jejich případě druhořadé, protože tím nejdůležitějším, co jejich pozoruhodnou tvorbu charakterizuje, je skutečnost, že ze všech využívaných prvků, ať už sludge, stoner rocku, thrashe, klasického heavy metalu nebo prog-metalové alternativy, dokáží vytřískat vlastní ucelenou sbírku, která navíc potvrdí jejich nezaměnitelnost. Novinka zhotovená pod taktovkou experta na zámořský alternativní rock Nicka Raskulinecze od začátku potvrzuje vyzrálost amerického kvartetu. Posun je znovu od začátku znatelný a ze všeho nejvíc značí příklon k rockovému feelingu, zpřehlednění skladeb, stejně jako jejich zpřístupnění pro trochu širší posluchačské vrstvy.

Hudba MASTODON v průběhu oněch výše zmíněných deseti let rozkvetla do krásy a samotní muzikanti, jakkoliv se na svých postech stále zlepšují (letos je to patrné zejména u zpěvu všech členů, dosud vždy nejproblematičtější kapitole jejich tvorby), definují to nejzásadnější, a sice, že v přímočarosti a zjednodušení je největší síla.

Když tak projíždím novinkou, musím vlastně jedním dechem říci, že stará tvorba mi dnes vůbec nechybí. Neříkám, že jde letos o jejich nejlepší nahrávku. Primát celé diskografie bude dle mého asi ještě hodně dlouho držet „ruský“ koncept Crack the Skye, ovšem proces skladatelského zrání a čím dál větší zaměření na bezproblémovou poslouchatelnost písní je zde daný. Album Once More ´Round the Sun je v jejich pozoruhodné historii počátkem nové kapitoly. Přelomové album, které čtveřici od někdejšího neurvalého bouření alb jako Leviathan a Blood Mountain, opět posunulo. Kdo čekal něco jiného, bude patrně zklamán.

Už velmi povedený úvod v podobě mohutného riffovitého válu Trend Lightly nastolí podmínky, o kterých zde byla výše řeč. Příklon k rockové podstatě a navýšení chytlavosti jdou ruku v ruce s tradiční natlakovaností. Skladba vyznívá velmi heroicky a díky zlepšeným zpěvům Branna Dailora i Troye Sanderse značí, že se MASTODON definitivně vypořádali s minulostí a jasně oddělují mezi tvorbou tehdy a teď. Následující The Motherload je zřejmě největším hitem celé sady. Jestli mě nějaká skladba od začátku chytla nejvíce, pak to byla právě tahle. Její refrén je doslova nadpozemský a musím říct, že MASTODON doposud nesložili líbivější song. Důrazné riffy skladbu pohání stále vpřed, obohaceny předlouhým kytarovým sólem, které se vyvine přes poněkud psychedeličtější nájezd k výsledné katarzi tvořené změtí trilek a klokotavých tónů. Trojka High Road podle mne není tak svěží a překvapivá jako první dvě položky, nicméně byla samotnou kapelou dosazena do pozice pilotního singlu, což zřejmě přisuzuji její nepříliš komplikované struktuře. Ať se na to koukám z jakékoliv strany, byla to vlastně logická volba.

Pokud bych měl vypíchnout další vrcholy, rozhodně by se nemělo zapomínat na dravou jízdu Chimes at Midnight. Tahle vypalovačka je neskutečně pestrou (vždy mne fascinovala spolupráce kytarového tandemu Brent Hinds/Bill Kelliher) a zároveň energickou záležitostí, jež se trochu více drží v kursu starších alb a přenáší jejich progresivní ráz do současnějšího rockového pojetí. Po bouři dojde ke zklidnění, takže následující Asleep in the Deep navozuje přesně na to, co již bylo kapelou odhaleno prostřednictvím minulého (poněkud zasněného) alba The Hunter. Parádní dřevorubecký rockec Feast Your Eyes je názornou ukázkou, jak lze v oblasti sludge zacházet s chytlavou skladbou. Pravým opakem je rozkmitaná Aunt Lisa, což je zřejmě nejkomplikovanější song celé novinky, který je skrz na skrz prošpikován Dailorovými rytmickými zvraty a matematickým běsněním (ovšem v mantinelech jejich současného pojetí). K mírnému odlehčení té divočiny dojde až v druhé půli songu, prostřednictvím pasáže odskandované bojovně nalazeným dětským sborem. Osobně hned vedle úplně prvních dvou skladeb alba považuji za nejchytlavější právě dva songy, které po Aunt Lisa následují. Jde o mimořádně povedené hymny - Ember City a Halloween. Znovu tedy zlepšené a velmi chytlavé nápěvy, čitelnější struktura, která však nezapomíná na dravost a celou řadu kouzelných kytarových vyhrávek a sól. Závěr v podobě epické a pomalu se rozjíždějící Diamond in the Witch House, kde vokálně hostuje Scott Kelly z NEUROSIS, je parádním shrnutím skladatelských schopností nejlepší metalové kapely současnosti na Americkém kontinentě. S hodnocením prostě nemůžu jít níže. Znovu skvělá práce.