Pro mnohé obrovský kult, pro celou řadu ostatních prostě jen další extrémní blackmetalová mašina, do jejíž tvorby se není vůbec snadné dlouhodobě dostat. Norští MAYHEM budou asi už navždy vítaným tématem pro nejrůznější fanouškovská pojednání a diskuse. Kontroverzní kapela se ani nemusí příliš často tlačit do nahrávacího procesu, aby stvořila další sadu svých ohavných misantropických prapodivností.

Když jsem si na jaře projížděl jejich jednotlivá alba, zjistil jsem, že nejsem schopen u žádného z nich udržet pozornost déle než čtvrt hodiny, což samo o sobě neznamená příliš dlouho, že? Zkrátka nejsem jejich fanouškem. Jejich hudba šla vždy okolo mne. Nejdéle po tomto intervalu mne jakákoliv nahrávka od nich přestala zajímat. Průvodním znakem celé diskografie MAYHEM je skutečnost, že všechna jejich řadová alba se svým zvukem a celkovým výrazem od sebe vzájemně liší, jenže pokud si vytáhnu jedno (kterékoliv dílo) a poslechnu si první čtvrthodinu, vím o něm už prakticky vše. A to může být u nich za mikrofonem současný mučedník Attila Csihar, nebo ten předešlý - Maniac, anebo třeba někdo úplně nový.

MAYHEM totiž na každé desce zaujmou nějakou atmosféru v podání svého výraziva, a pak se z ní již nehnou ani o píď. Dělají tudíž vše pro to, aby nahrávka zněla od začátku do konce jednolitě a udržela si kompaktní puls, což samozřejmě není špatné, ale na druhou stranu velmi záleží na tom, aby se posluchač od začátku chytl.

A přesně tohle se děje rovněž u nové, poněkud psychedeličtější fošny Esoteric Warfare. Tu hodnotím jako jednu z jejich nejzdařilejších. Rozostřené Telochovy kytary a s tím související výpady hněvu považuji za velký klad současných MAYHEM, stejně jako Attilovu práci s hlasem, kdy tento borec ukazuje, že není zastáncem pouze blackmetalového krákoru, ale je určujícím a velmi výrazným elementem celé kapely. Csiharův hlas nikdy nezněl lépe a nevykazoval se takovou dávkou expresivity a náladovosti. Ve skladbě Milab jedovatě šeptá jako průvodce podsvětím Hades, ve Watcher zas pro změnu divoce skřehotá. Psychicky pochroumaný mnich pak svůj projev vyšperkovává nejrůznějšími zvířeckými skřeky (Thrones of Time) nebo bolestnými sonety (Aion Suntelia).

A něco k mému pohledu na tvorbu MAYHEM. Osobně u nich jsem schopen rozeznat rozdíly mezi písněmi vytaženými z různých alb, ale podstatně méně budu úspěšný, když se o to budu snažit u skladeb, které náleží do totožného celku. Z tohoto důvodu je na novince zcela nepodstatné jakékoliv vypichování jednotlivých skladeb. Norové jsou totiž (více než cokoliv jiného) tělesem koncepčním. Prvořadé je pro ně navození určité nálady (nanejvýše děsivé či mrazivé), a pak se v ní po celou dobu hňácat a převalovat jako v tom nejsmradlavějším bahýnku, což MAYHEM dozajista dělají s chutí a veškerou péčí. Attila Csihar dnes chroptí ve své dosud nejlepší formě a ve svém novém kytaristovi Telochovi (parádní sóla a atmo vyhrávky) získali Norové kvalitního kumpána. Pro jejich fanoušky tohle prostě bude rozhodně skvělá (doslova skvěloučká) nahrávka, pro všechny ostatní dost možná zas až tak moc ne. Já se nepočítám mezi vyvolené, a proto hodnotím pouze za 70%, což vlastně není od nefanouška vůbec špatná známka. První deska MAYHEM, jíž jsem schopen doposlouchat.

Mayhem mají nového kytaristu. To neznamená ani nic jiného, že i nového skladatele. Mayhem však i s takto výraznou změnou znějí stále jako Mayhem, ti „The True“ Mayhem.

Zachován je hnilobný, nekrotický zvuk z Ordo Ad Chao a určitá bakelitovost bicích, kytary jsou často disonantní, mrazivé, nebojí se zajít do hutných spodků a občas vyrukují i s útočným motivem, kdy se celá mašinerie vedená „projevy“ šíleného Attily, který místy opravdu pouští hrůzu, do těla zařezává jak žiletky. Mayhem se tentokrát nepouštějí do žádných experimentů a drží se víceméně svého špinavě hororového vyznění (třeba jako Autopsy) i struktur, které naštěstí ale nepodřizují žádným standardům, takže se vždy nejedná o klasickou stavbu a písně, i přes ctění kapelních principů (vzpomenete jak Dom Mysteriis..., tak Chimeru i Ordo), nenudí a nespadávají do naprostých klišé. První, ostřejší půle alba mi, nejen díky podobnosti s Thorns (nechápu, že mě to nenapadlo už u singlu Psywar), přijde o něco zábavnější a našlapanější, ale famózní Aion Suntelia na závěr pak výsledný dojem s celkovým výkonem Attily zvedá. Hell is here!