Denně vychází tuna nahrávek, denně mi jich končí v mailu na desítky, možná vlastně i víc, než jich většina stihne poslechnout za měsíc. Spousta balastu, průměru a přehnaných ambicí, ale jsou tu i nahrávky, které by bezpodmínečně neměly uniknout vaší pozornosti, ať už posloucháte jakýkoli (pod)žánr, protože jsou prostě tak dobré, že nezáleží na vašem vkusu. Bez podbízivosti, bez lacinosti. A jsou dokonce i nahrávky, které tohle vše splňují a vyšly v Čechách. Jo, mám pocit, že tohle vše – rád bych napsal letošní, ale datum vydání byl květen 2020 – Divine Technology splňuje.

Za nahrávkou stojí Dan Friml, který je českými kapelami ve svém drahobuzeckém studiu The Barn, ať už v roli producenta nebo jen nahrávacího inženýra, čím dál častěji konfrontován s jejich představami o svém vlastním zvuku. Není asi divu, že druhá deska jeho kapely Mean Messiah má naprosto skvělou produkci. Není to totálně vyleštěný křišťál, není to přeprodukovaná hmota, ale co do nástrojů a i mixu, jenž vyváženě pracuje s dynamikou a průběhem nahrávky, je vše poměrově vyvážené a co do charakteru nástrojů vše zní až takřka dokonale.

Když to vezmu kolem a kolem, Divine Technology přitom není žádná revoluce a v podstatě nepřináší nic neslyšeného. Každý, kdo se k desce dostane, ji asi napoprvé umístí do ‚indus metalu‘ hned vedle Strapping Young Lad a Fear Factory. Sám Dan se těmto příměrům nebrání, a ani nemůže, ačkoli říká „v podstatě všechno je silně inspirovaný a mnoho alb zní mnohem víc jak své předlohy,“ a přiznává, „když už jsme u těch inspiračních zdrojů, doporučuju poslechnout si třeba Ministry, Skinny Puppy, NIN..., tam možná kradu mnohem víc. Townsenda jsem neslyšel už roky, ale inspiraci jeho ranou tvorbou jsem nikdy nepopíral.“

V čem je tedy Divine Technology vedle své produkce tak výtečná? Po zaposlouchaní se do alba objevíte minimálně dvě věci. Že směr vytyčený SYL a FF (indus thrash/death) tu slouží pouze jako odrazový můstek a především koncept. Jistěže je album písničkové, ale přesto se ani náhodou kostnatě neřídí klasickou stavbou. Nikde na nic netlačí a soustředí se na prostor pro vyniknutí nápadů, obohacuje je o vedlejší aranže, čímž postupně buduje velký monolit, kdy jeho části sice fungují i jednotlivě, ale stejně jako dobrý biják až celek odhalí vyšší smysl ústící k nějaké pointě. Divine Technology má prostě příběh a působí jako velkofilm mající své klidné i divoké úseky, překvapení a rozuzlení. Jsou tu atmosférické a epické pasáže se vznosným, i řevem mixlým zpěvem (Devin) v delších skladbách až k devíti minutám, sekané riFFy v kratších úderných písních, nebo klidně naprosto jednoduchá a dalo by se říci až triviální věc postavená de facto na jednom základním motivu (ale poslechněte si, jak se We Shout celkově vyvíjí a jak neuvěřitelně maká, tohle složit chce fištróna), jenže celek dává ohromný smysl a napříč se skvěle doplňuje na celé čtyřicetiminutové ploše, která i hudebním přesahem do jiných žánrů nabízí víc než jen „kopírku“ a omezující označení industrial metal. Na to je album ve své progresivní formě až příliš rozmáchlé do všech směrů. A když se do vás na závěr opře česky zpívaná Za světlem, naskočí vám husina (sic!) jak Ježíšovi trnová koruna, že skomírající baterie jeho founu mu neposkytne poslední selfie, a je to definitivně poslední proud 1 a 0, na který budete mít sílu.

Abych došel ještě do minulosti, první deska Hell z roku 2014 přitom vůbec nenapovídala, že by Mean Messiah, resp. Dan, pak přišli s takovouhle ťafkou. I když Hell nebyla vůbec špatná, doplácela na určitou plasticitu a šablonovitost, jež doprovázela strukturálně poměrně podobné a hlavně tradičně metalické písně (vzpomněl jsem si u poslechu i na Painkiller nebo klidně nejtvrdší Accept), které MM na druhé položce ve všech směrech dalece převyšují, a to přitom ani zásadně nezměnili své zbraně. Nezapomenout bych měl, že v mezičase ještě vyšlo EP Let Us Prey, jež je k Divine Technology působivý trailer/kraťas.

Mean Messiah na Divine Technology nemají potřebu věci komplikovat. Míří za myšlenkou a jsou v tom úspěšní. Nahráli dynamické, hitové, ale strašně chytré a neuvěřitelně propracované album, které svou poslouchatelností musí potěšit každého metalem zapáleného, zároveň však ukojit i ty nejvybíravější fajnšmekry jako jsou posluchači progresivního metalu. Mimořádný výkon.

Přijde mi, že minulý rok byl pro tuzemskou scénu extrémně vydařený. Nemyslím samozřejmě koncertně, ale albově. Absolutní nadšení ve mně vyvolaly zejména tři desky - Perfecitizen, Panychida a Rise Of Surya. První p(r)ovedou symbiózou zdánlivě neslučitelných extrémů, druzí dokonalou autenticitou, s jakou zvládli poctu šumavské přírodě a lidem s ní spojenými, a třetí naprosto skvěle odvedeným, moderně znějícím prog/djentem. A všechny spojuje ještě jedna věc - desky vznikaly poměrně dlouho a jsou opravdu dotažené do puntíku, včetně dokonalého zvuku.

Bohužel až v lednu jsem se dostal k téhle desce... a dostal další pořádnou facku. I tady vše výše uvedené platí a téměř rok "nová" deska je v tomto ohledu dalším tuzemským zjevením - cyber thrashujíci stroj, ze kterého padají dokonale vybroušené hudební skvosty. Ano, není to nic vyloženě novátorského, ale způsob, jakým je vše podáno, je na světové úrovni! Výše bylo uvedeno, co si Dan o přirovnáních myslí, ale tady to prostě je slyšet na první dobrou, že se tomu a) nejde vyhnout a za b) když je to udělaný dobře, není se zač stydět. Devin mne svého času svou přemírou hudebních aktivit štval a už jsem byl doslova alergický i na cokoliv, co mu znělo podobně. A vlastně jsem ho od Deconstruction vzal definitivně na milost zase až s Empath. Ale s Divine Technology to bylo od prvních tónů intra/devítiminutovky jako magnet - hltal jsem další a další skladby a říkal si "hergot, tohle U NÁS nahrál jeden člověk?".

Padli zde rovněž Fear Factory a Ministry. Ano, jsou tady slyšet, ale přijde mi, že tahle inspirace je daleko víc slyšet na debutu Hell (namátkou třeba King Pathetic). Tam ale nebyl zvuk tak mocný. Inu, Dan se prostě ve svém studiu vyzná a osobně produkty z jeho The Barn považuji aktuálně ze nejlepší (a samozřejmě ještě SeaBeast Tondy Smrčky). Nicméně - při opakovaném poslechu mi naskočily ještě dvě tuzemské kapely - v cybermetalových pasážích Minority Sound a u poslední, zejména proto, že je zpívaná česky, Dark Gamballe. Pokud tyhle dvě party máte rádi, berte to jako další z důvodů, proč sáhnout po Mean Messiah.

Věřím, že těch vlivů a pocitů "již někde slyšeného" by se tam dalo najít ještě přehršel. Ale to vůbec není podstatné. Podstatné je, že u téhle desky se nebudete nenudit ani po x-tém poslechu (myslím, že během ledna už jsem si jí dal tak 30x). Kašlete na to, jestli vám nahalený zpěv připomene Devina, kopákové průšlapy Fear Factory a syntezátorový dusot Ministry - tahle směs je totiž ve finále tak lahodná, že se velmi rychle stane návykovou a může se vám stát, že z toho začnete trpět inkontinencí. (PS: The Beast je famózní!)