Datum vydání: 29. únor 2024
Vydali: The Barn Production
Žánr: electro metal, industrial groove metal, alternative thrash

Před 3,5 lety jsem tu chválil druhou desku Mean Messiah a k Divine Technology uvedl, že směr vytyčený SYL a FF – tedy industriálně laděný thrash/death – na ní slouží jako odrazový můstek a pro koncept. Psal jsem i o částečně progresivní formě, kde se skladby ani náhodou kostnatě neřídí klasickou stavbou. Od toho bych se u nástupce z letošního roku odrazil, protože In Infinite Illusion kráčí jinudy a posluchači to značně zjednodušuje.

Dan Friml v Mean Messiah letos po čtyři roky starém, hodně propracovaném a „na výrobu“ určitě náročném albu mění pravidla hry. Jednak ze sebe nechává víc proudit něco, co nazvu jeho kořeny (a dostanu se k tomu níže), a jednak ‘drze‘ přichází s deskou, která k posluchači bez okolků přistupuje napřímo.

Už první poslech (a rovněž klipovka Fire) jasně odhaluje, že Dan víc míří k mainstreamovějšímu posluchači, což mohlo naznačit už samotné naverbování Miloše Meiera z Dymytry (ten na desce hraje hravě, přesto rytmicky a úderně a do muziky i s blastbeaty neuvěřitelně sedí), anebo v minulosti koncerty s Horkýže Slíže. Ambice ale nejsou trestné a mít chuť jít s kapelou nahoru a dostat ji výš, je věc naprosto legitimní, a když se k tomu připojí stabilní práce na budování jména, není vůbec třeba odvracet hlavu.

Oproti Divine Technology je celá In Infinite Illusion budovaná na poměrně jednoduchých, avšak funkčních groovy metalových základech. Skladby – vlastně písničky – jsou tentokrát strukturálně jasně postavené a mají jen pár nosných a efektivních nápadů. Kdybych však řekl, že In Infinite Illusion je přímočařejší verzí předchozí desky, nebyla by to pravda.

Monoliticky a až monumentálně budované Divine Technology totiž mělo atmosféru spíše temnou a industriální, výraz i extrémní, kdežto In Infinite Illusion je druhým rubem mince a zapojením až synthpop/elektro skočnosti (titulní věc, klipovky I See Black a Fire, Crash Test, z níž smrdí Samael a Static X, či powerem načichlá Midnight) je v podstatě pozitivně laděná. Než industriální je aktuální deska blíže spolkům typu Pain, Prong a Samael a dodává víc nášláplé hitovky s elektro podkladem, Devinův vliv ale neeliminuje.

Pocit zmíněné přímočarosti a otevření se mainstreamovějšímu posluchači nejvíc podporují zpěvy. Ty má Dan opět velmi barevné a výrazné, leckdy táhnou až do gotična a k opuletní stylizaci muziky 80. a 90. let, pokud to takto mohu nazvat. Často při poslechu mám pocit, že tady Dan jako člověk, co stejně jako já zažil „zlatou éru metalu/rocku“, opravdu skladby zpěvově staví na lehce stadionovém glam výrazu (tajemnější Clouds, Right Now, v titulní skladbě se zas nemohu zbavit, že fráze sloky jde s linií mnohokrát zcoverované Shout od Tears For Fears, a Def Leppard úvod a závěrečné „nanananáána nááánanáááá“ v Ashes to už snad nemůže zastírat). Desce tento přístup sice přidává na chytlavosti (některé momenty z hlavy nemůžu doslova vytlouct), takže hudba má šanci oslovit mnohem širší spektrum běžných posluchačů, na stranu druhou by novinka fanouškům Mean Messiah mohla přijít nesympaticky zbavená strojového chladu i napětí, protože to na posluchače prostě hned z první a ve velkém vybalí.

Zkrátka a prostě, i když jsem víc cítil s Divine Technology, je třeba uznat, že Mean Messiah na nové desce furt splňují všechny vysoké nároky, netrpí na kvalitě, ani na produkci. Ony se podobné prvky nacházely už na Divine Technology, In Infinite Illusion to na nich ale tentokrát staví a jde posluchači na ruku, což se nepochybně projeví i na koncertní podobě. Výsledný dojem z originálně zabaleného alba tak nejvíce ovlivní váš vkus, živě však nové skladby budou jasné tutovky. Můžete okusit např. dnes v pražském Rock Café nebo zítra v plzeňské Lampě.