Jak jen slova o týhle očekávaný desce rozjet? Snad tak, že mě spousta lidí pokládá za true Meshuggah worshipera, ale pravda je trošku jinde. Jasně, znám všechna jejich alba a vlastním i originály, byl jsem taky asi na více koncertech než většina fans na jejich jméno přísahajících, ale když se kouknete na moje Last.fm, ve srovnání s jinými si toto o mně, co do počtu poslechů, myslet nebudete. Ale jinak jo, mám Meshuggah rád, a jakože moc, ale jsou pro mě spíš kapelou, kterou jsem poznal v minulosti a kterou pro osobitý přístup k hudbě silně uznávám, než nedotknutelnými bohy. Navíc Meshuggah jsou věrni svému a moc nehledí na trendy, i když některým pomohli na svět. Jasně, teď mluvím o djentu, ale tomu jsem se věnoval v seriálu.

Když se čirou náhodou budeme bavit o tom, co je na Meshuggah tak úžasné, a už jsem to zmiňoval několikrát (a platí to stále), krom jejich osobitého přístupu je to neuvěřitelný cit pro tempa, linearitu materiálu a především groove. Ten je silně odděluje od ostatních, Meshu prostě mají neuvěřitelně schopnou hybnou sílu, rozproudí krev i v mrtvole, a to ať hrají pomalu nebo svižně. Ať tuhle kapelu milujete nebo nenávidíte, musíte uznat, že od první do poslední vteřiny poslechu se nemůžete na nic soustředit, určitě si nezahrajete „Bobříka ztopoření“, protože po celou dobu sebou budete šít, budete se kroutit ze strany na stranu, nesoustředěně se houpat. A co víc. Po poslechu budete mít chuť si album pustit ještě jednou. Poslech této kapely je totiž jak fáze, kdy se vám přepne mozek do stavu „snažím se v tom najít něco víc“. Odhalit skrytý význam, nějakej fígl, chyták.

Nejinak je tomu s novým albem, které oficiálně vyšlo v pátek 21.3.2012. Ale dostáli Tre Kronor svému jménu a směřují svou bárku trošku jinam, nebo se začínají již opakovat? Bohové a stavitelé věží žánru by měli být dostatečně šílení a nebát se experimentovat, na druhou stranu svá poznávací znamení a něco, co léta budujete, asi za hlavu taky nezahodíte.

Doposud se Meshuggah na svých deskách prezentovali spíše chladnou a někdy i odměřenou muzikou, která byla plna kovů, industriálna, technologií a matematických, pro někoho snad i monotónních postupů a řešení, která mu na každé desce zněla stejně. Ono je to ale samozřejmě o pohledu na muziku i kapelu. Je to o tom, kolik podobných kapel a i jí samotnou znáte, jak ji máte naposlouchánu a tedy, jaké - klidně i drobné - nuance v ní dokážete slyšet. A takto je to samozřejmě i s Meshuggah. Čili si už nyní troufám říci, Koloss je jako deska jiná.

Především. Co do obsahu je Koloss o hodně přístupnější a přímější. Ne že by snad svou porci šílenosti na ní fanatici nedostali, nicméně hledat a pátrat v jejích útrobách zajisté budou. Jsou totiž náležitě pod povrchem, nic není vystaveno na první odiv a, jak jsem napsal před chvilkou, Meshuggah se spíše vydali všem a snad až bez výhrady vstříc a vytasili se s materiálem, který pomalu slůvko „djent“ v záhlaví recenze eliminuje. Meshuggah totiž na Koloss znějí jako groovová kapela, jako vypsychovaný, potřeštěný a matematicky opracovaný „groove metal” novodobých kapel, jako jsou třeba DevilDriver. Ovšemže mě berte s rezervou. Ale těch starých sekaček, které byly pro Meshu příznačné, se dočkáte pomálu, kapela tentokrát v rytmu a polyrytmickém otáčení, které zní mnohem rovněji (zní!), více ohýbá jednotlivý tón a hraje si až s jednoduchou konstrukcí frázovaných záseků – třeba úvodní I am Colossus nebo z desky premiérově vypuštěná Break Those Bones Whose Sinews Gave It Motion; teď už vím, proč jsme si po jejím zveřejnění, ačkoli skladba nese typické znaky Meshuggah (samozřejmě zas ve zjednodušené podobě), říkali, že to je srágora. Já si nyní dokonce s její podprahovou melodií dokážu představit, že by měla ještě o minutku víc. Oni se totiž Meshuggah fakt hli z místa. Jak zvukově, tak hudebně. Na této skladbě, pokud se do vás Švédi zrovna nepustí thrashově z ostra (kobercový nálet a bleedovka The Demon's Name is Surveillance, nátřask Do Not Look Down nebo trošku tupější The Hurt That Finds You First, která připomene úvodní věc z obZen), si uvědomíte, jak kapela začala tíhnout k atmosféricky položené muzice a vyhledává psychedelicky znějící motivy nejen v Thordendalových sólech. I nápady na hmatnících totiž situuje až nepřiměřeně melodicky (Swarn), najednou jakoby Meshuggah objevili i další struny než sedmou a osmou. A pak tu jsou dokonce i věci jako ne snad vyloženě klávesy, ale zvukový podkres, který pro ně není typický. Toť třeba fantastická Demiurge, kterou podle mě album mělo raději končit. Najednou jako by Meshuggah opustili severský chlad a hledali teplo jižních krajin. Fakt že jo.

Stačí? Muzika přece není o rozboru a dekonstrukci, nebudu vám tu odhalovat všechna zákoutí desky, abyste o překvapení z jejich objevování přišli a stejně si nakonec našli své. I přes vyřčené je jasné, že valné části posluchačů nová deska Meshuggah bude připadat jako další zářez na pažbě jejich kulovnice, ale album se tentokrát opravdu nechává vláčet jinam. Je atmosféričtější, táhlejší, melancholičtější, ale i tak obsahuje silné a úderné skladby, které pro svou chytlavost a hitovost mají, řekl bych, snad i ambice dojít někam dál.

Jinak je vše beze změny. Meshuggah i s novou deskou platí za hegemony novodobého progresivního metalu, tedy muziky, jež přináší svojské myšlenky a nápady, které jinde neuslyšíte. A jen na okraj: progresivní neznamená technický, tam se spíše honí noty, složité zvraty a nečekané změny, Meshuggah furt hrají muziku, která přemýšlí nad nápadem a riffem, nad vedením melodie a její podpoře v rytmu.