onDRajs: Ruku na srdce, komu z vás by vadilo, kdyby se Metallica rozpadla po „černém“ albu? Jak často se vracíte k Death Magnetic, Reload a jak často k Master of Puppets? Berte to jako řečnickou otázku, na kterou není nutné odpovídat. Pravdou ovšem zůstává, že skupinu po jejích úspěších postihl velikášský syndrom, kdy si ve své hvězdné bublině nejsou schopni uvědomovat realitu. Třeba když Mr. ego Lars Ulrich dřív prohlásil, že mu St. Anger připomíná Meshuggah. Však náš marastí vůdce Bizzaro už kdysi v jednom ze svých komentářů k dokumentu o kapele napsal: „Metallica se v Some Kind of Monster vskutku místy (a tato místa převládají) prezentuje jako banda právě vylíhlých neandrtálských bezsoudných egařských patolízalů.“ Jenže čas letí, pánové už odpočítávají měsíce do šedesátky. Přinesl jim s novinkovou deskou 72 Seasons větší soudnost?
sicky: Metallica je fenomén, kterému dnes, zpravidla tvrdší a moderní muzice holdující, mladší i starší aktivní metalisté nemohou přijít na jméno, přesto se však od něho nedokážou úplně odstřihnout. Často čteme chytré komentáře, jak Lars neudrží rytmus, že mu čvachtají bubny a že nové desky už nejsou, co bejvalo. Přesto se však o každou novinku všichni aktivně zajímají, kupují ji, poslouchají, komentují, hodnotí a ve finále vyrazí i na ten nekřesťansky předražený koncert. Metallica je zkrátka speciální záležitost a je třeba si přiznat, že zatímco Maiden, Judas anebo Deep Purple máme už většina z nás tak nějak na háku, tak Metalliku ne.
onDRajs: Jó, co naplat, asi všichni čekáme na zázrak. Koná se tentokrát? Ano i ne. 72 Seasons kopíruje některé chyby z placek předchozích, jiné však napravuje. Co se týče prvního bodu, album je opět nesmyslně dlouhé a zase má (až na jednu výjimku) strašně dlouhé skladby. Nevím proč, ale tenhle nešvar se s kapelou táhne od St. Anger. Na Load ještě udrželi stopáž songů na přijatelné úrovni, ale od té doby hrozně nabobtnaly. Letitá potíž je v tom, že zas takové hudební „divadélko snů“ chalani nenabízejí a jedou osvědčený rockový mustr sloka – refrén. Závěrečná Inamorata čítá dokonce 11 minut.
sicky: Zázrak se nekoná, ale kupodivu ani onen posměváčky proklamovaný sešup. Novinka má svoje mínusy, je však v několika ohledech překvapivě dobrá. Stopáž je problém určitě. Tři slabší skladby vyhodit a některé dlouhé kusy zkrátit, bylo by album jako celek určitě lepší. Nakonec ony první tři milníky z osmdesátek obsahují pouze osm songů, a možná právě proto zní tak dobře. Zde je počet kusů 12, což je vzhledem k obsahu příliš. Na druhou stranu však některé skladby mají nebývalý švih a obsahují velmi chytlavé hudební figury, možná nejlepší z post-Jason éry.
onDRajs: Sicky už to nakousl, já to zkusím dokončit. Teď už se dostávám k pozitivům. Potíž Death Magnetic byla v tom, že se až příliš okatě chtělo přiblížit duchu tvorby 80. let, jenže skupina už je jinde. A teď nejde o to, zda Ulrich zahraje průšlapy v One, nebo ne. Metallica svůj současný hardrockový sound chtěla naroubovat na starý power/thrash a vyznělo to spíš komicky. Teď muzikanti konečně srazili podpatky a jedou poctivý stoner s důvěryhodným feelingem. Ale to není vše! Na několika místech desky mám pocit, že se chytili za nos a valí „true metal“ jako za starých časů. Jasně, neřeže to jako zamlada, ale má to drive a dobré riffy. O kterých skladbách že to mluvím? Třeba o titulce 72 Seasons, která stojí a padá na ústředním speedmetalovém nápadu. A pak hlavně o klipovce Lux Æterna, na níž je krásně vidět, jak skladba nabere na dravosti, když se zkrátí na tři a půl minuty. Hned druhá v pořadí Shadows Follow taky pěkně šlape (ve svižnějším středním tempu) a člověk si hned vzpomene na „černé“ album. Skvělý začátek desky potvrzuje jižanskou melodikou načichlá a až rokenrolově rozjuchaná Screaming Suicide.
sicky: Ano, souhlasím s tím, že Death Magnetic, byť obsahuje také solidní skladby, nebyla stylově úplně dobře ukotvená. Plus se tam podle mě nepovedl zvuk, ten je ale problém u minimálně poloviny alb Metalliky. Hardwired zase podle mého trpělo přílišnou utahaností songů. Až na výjimky to tam prostě úplně nešlapalo. Na St. Anger se zas kapela silou tlačila někam, kde jí to nebylo vlastní. Tyto neduhy na novém albu nejsou patrné. Zvuk novinky je hutný, zemitější a nebýt příliš vytaženého a špatně nazvučeného kopáku, byl bych se soundem 72 Seasons velmi spokojen a stejně tak i s hudebním obsahem.
onDRajs má pravdu v tom, že kapela na albu nehrotí za každou cenu ten thrash a snaží se spíš dostat více groovu do středního tempa. Zemitý stoner hard rock mixnutý thrashovými riffy zní v podání současné Metalliky sympaticky a musím chtě nechtě uznat, že první polovina desky je, co se týče nápadů, velmi dobrá. Titulní svižná věc šlape jak hodinky a dle mého snese srovnání se zlatým fondem kapely. Chce to jen odstup, odhlédnout od zbožštění starých desek a srovnávat dnešní optikou. Další top pecka je třeba Sreaming Suicide. Text je sice debilní, ale hudebně to jede neskutečně a Hetfieldovo frázování je boží. Baví mě ale i Sleepwalk My Life a You Must Burn! (ta by zasloužila zkrátit), a to díky zmiňovanému zemitému groovu, který kapela do pomalého tempa natlačila. U všech tří je jako spoluautor uveden Trujillo.
Lux Aeterna je taky cajk, prostě krátká, úderná hitovka, takových je vždy třeba. Dál je to pak ale slabší. Druhá polovina už se mi tolik chytlavá nezdá. Za zmínku stojí určitě členitá If Darkness Had a Son a částečně poslední Inamorata, kdyby nebyla tak strašně dlouhá. Po obsahové stránce je hudba stejná, nicméně trumfy jakoby kapela vystřílela v první půli a tu druhou pak dohrává bez potřebného nasazení.
Zde podle mě hraje roli, že kapela produkuje desky ve vlastní režii. Chybí autorita / producent, který by ego protagonistů trochu přibrzdil a desku rozumně sestříhal. Greg Fildeman je zde sice uveden jako producent, ale to je vlastně studiový technik, zaměstnanec Metalliky, který točí knoflíky dle pokynů Larse a Jamese už od dob Death Magnetic. Být tam externí producent s právem veta a točit desku v devadesátých letech pro Warner, věřím, že by výsledek po stránce dramaturgie dopadl lépe.
onDRajs: Tak, Sicky uhodil hřebík na hlavičku. Dramaturgie desky je o chlup lepší než na Hardwired, protože v její druhé půli se jede beze změn vlastně to samé a tempo zvedne až finální track. 72 Seasons je v druhé polovině taky slabší, ale celkově je agresivnější. Třeba sedmá v pořadí Crown of Barbed Wire je pochodová pecka, která určitě snese srovnání s těmi lepšími kusy z 90. let. Chasing Light má zase skvělý riff v refrénu, kdy si chtě nechtě musím s Hetfieldem zanotovat: „Chase that light, lean on me!“ A vůbec, celý kousek je tempově variabilnější, což u Metalliky v poslední době moc nebývalo zvykem. Vokálně skvělý je Hetfield i v hned následující Too Far Gone?, která má taky přijatelné čtyři a půl minuty. A vůbec, nemůžu si pomoct, ale přes všechno praní špinavého prádla je James suverénním tahounem kapely, bez něj by to už mohli chlapi dávno zabalit. Škoda že jeho kytarové průtrsy Ulrich vždy zazdí svým bezduchým bumčvachtem (viz třeba Too Far Gone?). Ale jinak je slyšet, že kvartet tentokrát skládal víc jako kapela, a ne pouze jako kolektiv individualit. Však se na skládání podílel i Kirk Hammett, jehož rukopis jsme na předchozí placce vůbec neslyšeli (všechny nápady měl v telefonu, který prý ztratil na letišti – nezálohoval si je, blb). Poslední kousek Inamorata šokuje svou stopáží (11 minut) a nese se v klidnějším duchu, hodně mi evokuje melodiku Corrosion of Conformity. Nakonec se mi tenhle kousek překvapivě zaryl pod kůži, a kdyby byl třeba o dvě minuty kratší, byl bych ještě spokojenější. Dlouho se mi ovšem nestalo, abych se u Metalliky těšil na poslední skladbu. Co se to děje?
sicky: Album jako celek není špatné. Dle mého je to typická pozdní Metallica, která se už nesnaží konkurovat současné metalové scéně. Kapela dělá hudbu pro masy, je třeba ale zdůraznit, že nejde o laciný rádiový rock. Jak nakonec kdysi prohlásil James Hetfield, „my jsme si vytvořili vlastní mainstream,“ a ten je dle mého pořád kvalitní, osobitý a hlavně na tvrdých kytarách potažmo metalových základech postavený.
Recept na úspěch je v případě Metalliky jednoduchý a pochází z pravidel osmdesátých let, a sice kvalitní zpěv a texty především. Silný, charismatický vokál je základ plus je třeba mít ve skladbách i zapamatovatelná slova, protože podvědomě hudbu všichni vnímáme skrze zpěv. Na to současná metalová scéna tak trochu zapomíná, a proto je Metallica tak dobře přijímaná lidmi mimo metal. S kapelou si zkrátka můžete songy zanotovat, s Exodus nebo Kreator si nezanotujete nic.
Když k Hetfieldovu hlasu navíc přidáte ještě energické riffy, které zdejší duo kytaristů bezesporu umí v top formě, a šlapající rytmus, máte výborný základ, který má na to oslovit davy a nezkazí jej sebehorší bubeník. Netvrdím, že tento styl je vrchol mého vkusu, když mám ale náladu na nějakou více tradiční, pohodovou, avšak stále metalovou muziku, ukojí Metallica, potažmo 72 Seasons moje chutě do sytosti.
onDRajs: Co napsat závěrem? Faktem je, že po Metallice lidé chtějí (a já taky) pořádné hitovky s jasnými melodiemi, tudíž jednodušší struktura písní je tu logická. Na 72 Seasons jich člověk najde dost a dost, a to i ve skladbách, které jako celek úplně košer nejsou. I přes počáteční rozpaky míním, že takhle variabilní desku kvartet dlouho neudělal. Load a Reload byly od A až do Z hard rock, St. Anger zas nepovedený pokus o modernu, novinka však celkem umně míchá starou a novou éru. Berme to tedy jako takovou rekapitulaci jedné dlouhé kariéry, která – jak se zdá – zatím není u konce.
sicky: 72 Seasons není špatná deska. Nejde o převratné dílo, jakými byly desky v osmdesátých letech, nepřičítal bych to ale nedostatku kvalitních skladeb jako spíš faktu, že styl Metalliky obecně viděný optikou dnešní doby už prostě tolik uzemňující není. Kapela hraje to svoje a nikoho tím už asi moc nepřekvapí, neznamená to však, že by ta muzika nebyla kvalitní. Za mě osobně je novinka v pohodě. Nečekal jsem zázraky a jsem spokojen. Album slavnému jménu Metallica ostudu nedělá.
Vložit komentář