Metalcore, metalcore, metalcore. Tohle slovo se poslední dva roky valí snad ze všech médií a to i poslední dobou takových, které se ani dříve o metalovou hudbu nezajímaly (teda ještě emo :-)). Kloubení metalu a hardcoru je poslední dobou opravdu fenomén a kapely, které znějí často jak kopie jedné s druhou. Avšak nelze upřít úroveň většiny těchto kapel po hráčské zručnosti a produkci vydávaných CD, ta je většinou vysoko, i když ve výsledku nepřináší nic tak nového. Ovšem najdou se i takové, které si rozhodně svůj respekt a pozornost zaslouží, a které jsou to nej z daného žánru. Z mého pohledu určitě mezi ně patří posledním CD MISERY SIGNALS.

Kapela postavená na pohrobkách bandu s názvem 7 ANGELS 7 PLAGUES jež zbyly po automobilové trágédii o sobě dala v roce 2003 stejnojmenným demem, na které navázalo o rok později debutní CD Of Malice and the Magnum Heart již na Ferret Music. Nicméně pak jakoby MISERY SIGNALS se chtěli poučit od jejich stájových kolegů 12 TRIBES a naskočili na nepatrně jinou vlnu než to, co se odehrávalo na prvním CD. Upřímně řečeno, ani jedno z CD nepřináší zhola nic nového, ale produkčně a hudebně je Mirrors o třídu výše.

V zásadě se jedná o melodický metalcore vystavěný spíše na pocitových pasážích. Klasického metalcoru švédského střihu se tam moc neodehrává. Vše je tlačeno ve středních tempech a jak již jsem psal výše, první, co mě při poslechu napadne, jsou 12 TRIBES jenž staví na stejných základech. Sekané pasáže se střídají s melodickými, občas nějaká ta vybrnkávačka a celé to dohromady je podpořeno výborným zpěvem a tradičně luxusní produkcí, o které si v našich luzích a hájích můžeme nechat leda tak zdát. Prostě vše, co si dnešní metalcorová scéna vyžaduje, ovšem nejedná se o bezduchou slátaninu. Vše je zahráno s určitým nadhledem a bez zjevného spěchu. Jednotlivé pasáže na sebe přirozeně navazují a vtahují posluchače postupně do sebe. Obě kytary jsou postaveny tak, že jedna bez druhé by nemohla existovat, neboť se ladným způsobem pomocí dvojzvuků a spolu fungujících melodií nenásilně doplňují. Melodie se nikoliv podbízivým způsobem pomalu, ale jistě, zadírají pod kůži a spolu s výborným zpěvem Vám rozpouštějí pochyby o tom, jak je svět veselý. Výsledkem toho všeho snažení jsou hlavně pocity, které ve Vás někdy až naléhavé melodie zanechají.

Kdo těmto kapelám doposud neholdoval, zřejmě ho ani tato deska nepřesvědčí, ale v rámci ranku se z mého pohledu jedna o nadstandard.

P.S.: Pokud by byl zájem o shlédnutí MS naživo, budete mít možnost tuto neděli ve ve strahovském klubu 007.