„Black metal má být arogantní,” tak ukončil rozhovor pro Bardo Methodology D.G., kystarista, zpěvák a producent islandských Misþyrming. Cover od Með Hamri má rovněž navazovat na sentiment úvodní citace – z šeré oblohy vyvstává majestátní budova, vchod dovnitř ovšem zamezuje černé oplocení. Přebal třetí desky je ve srovnání s předchůdci svým způsobem civilnější, žádná Dorého pekelná jeskyně ani nadějný pohled do tmavě modrého neznáma. Chrám snad odkazuje na předešle vybudované základy, od kterých je možné se odrazit – ať už duchem nebo přímými odkazy v rámci autorství.

Með Hamri nabízí oboje i něco navíc. V jistém filosofickém rámci je novinka dosud nejčistším metalem, což nejspíš zapříčinil frontmanův nově nabytý zápal pro Manowar. Disonantní, reverbem protáhlé kličky z debutu už jsou nadobro pryč, daleko více kralují přímější struktury, kde se buduje na čistším rock n’ rollu a heavy metalu. Neupouští se však od epičnosti z Algleymi, která nyní podléhá větší špíně. V rámci přímějších blackmetalových vlivů se na zvuku podepisuje Burzum, ve zběsilejších úskocích dochází k ozvěnám sveřepě uctívaných Funeral Mist.

Působí ale Með Hamri opravdu natolik arogantně? V době, kdy se posluchač může nechávat ohrožovat a urážet zvěrstvy typu Antichrist Siege Machine, Concrete Winds nebo Vadhakarmadhikarin vlastně moc ne. Noví Misþyrming lezou do ucha paradoxně jednoduše, nedá se přitom tvrdit, že by padla oběť ve formě kapelní agrese. Skladby po většinu času působí nasraně, vokální projev D.G. je dost možná dosud nejjízlivější a u jeho nahodilých ryků několikrát nehezky zatrne. Með Hamri pouze odstupuje od chaotičnosti z debutu, který formoval moderní zvuk islandského black metalu jako takového. Hodně posluchačů tak přirozeně bude očekávat návrat k původní esenci. Novinka v daném ohledu proto může působit jako zklamání.

Přestože Með Hamri ve srovnání s první Söngvar elds og óreiðu kvalitativně i nápadem zaniká, sama o sobě maká slušně. Najde se sice několik částí, kde se jde grandiózní fazoně zbytečně moc napřed (pár fanfár v druhé polovině Engin miskunn jdou skoro až k Dimmu Borgir), stejně tak desku občas zabrzdí epické předěly. Když se však chytá za rock ‘n roll, hudba funguje – nikoli jako avizovaný arogantní metal, ale jako přímější, Islandem předená podoba černého kovu.