Třetí nátěr od naprosto nedoceněné floridské Monstrosití zrůdy. Na geniálně popsaný kulty Imperial Doom a Millenium se můžete podívat v samostatných recenzích kolegy „smrkáče“ (bylo mi tenkrát stejně a nenapsal bych to líp), na recenze toho, co bylo poté, se dívat nemusíte, sestupná tendence byla šílená.

Lee Harrison opět poskládal sestavu jak trenér, co si musí půjčovat hvězdy z profláklých klubů (koukněte na ta jména) a pak „nečekaně“ v poháru sestřelí kdejakýho hegemona, co se v soutěži motá. To platilo jak na debutu, tak druhém – stejně nekompromisním albu.

Když se v roce 1999 vylouplo tohle třetí album, ne každý věřil, že v neustále personálně rozbombardované kapele ještě bude nějaká síla. A kdo Monstra neznal, skoro by (podle obalu) čekal nějakou blackařinu, čemuž odpovídalo i intro. K tomu mnohokrát zmiňovaný odchod největšího řvouna planety do CC, co tak asi máte dělat…

„Ty vole, co to je za pohádku?“ si odkojení otevíráky Fatal Millenium a Imperial Doom z předešlých počinů řekl snad každý. Pokud se nepletu, tak klávesy byly pouze v Seize of Change na Milleniu + jeden cca 0,23 vteřinový úder ještě někde vedle. Následná střela Destroying Divinity ale vše vrací do správných kolejí, nicméně i tak je patrná zkřivená huba true-schoolerů, protože je to sice technická paráda, ale ten brutal šílenej death sekec už se nekoná. Tempo a neskutečně najetá technika i Harrisonova precizní kompozice skladeb nyní neútočí v brutální síle stále trapně zmiňovaných předchozích alb, kde jste opravdu nevěděli, co se s váma děje a jak je možný, že takový nálety nikdo nezná, ale přichází v (blbě řečeno) „něžnější“ formě směřující od tech brutal deathu k sice technicky taky nekompromisnímu, ale méně vražednému pojetí.

Shapeless Domination ovšem i příznivcům libozvučných terorizací ukáže, že když se chce, všechno jde – je to jízda vcelku podobná předchozímu monstrostylu a poté přichází něco, co dává tomuhle albu minimálně 10% navíc. The Angels Venom pro mě dlouhá léta – a i dnes – představuje téměř stoprocentní umění co do skladby, schopnosti navození atmosféry a zároveň následného sesekání, kdy se vcelku pomalá skladba rozjede/dojede do netušené destrukce. Miluju skladby, kdy si ke konci říkám, že to přece nemůže bejt totéž, co jsem slyšel na začátku. Navíc to, co tam tahle parta předvedla, fakt se omlouvám, ale v TOP 5 vůbec všech skladeb v historii metalu tohle u mě bude. Totální sólo ke konci toho budiž důkazem.

Následující skladby už tohohle klenotu nedosáhnou, přesto jsou i ony precizností nad většinou věcí, co byly v té době k mání u stejně známých kapel. Houpací Suffering to the Conquered (docela podobná záležitost je na Spiritual Apocalypse ve formě Remnants of Divination) a fakt lahodný sólíčko (nejlepší na albu), vcelku dobře zvoleně zařazená titulovka In Dark Purity až téměř v závěru jakožto hlavní tahák, po kterém následuje již jen vcelku zajímavý výhled Harrisona do monstrosití budoucnosti a vskutku vražedný cover o jednom nepěkném doktorovi, který rozhodně Slayer mohou považovat za opravdovou poctu.

Tak jak? Asi tak, jak bylo psáno v recenzích na předchozí i budoucí alba. Pokud chcete nářez Monstrosity full force, máte tu ty dvě předchozí šílenosti. Pokud slevíte z požadavku na brutalitu, tohle vás rozhodně neurazí a nikdo nemládneme. A za The Angels Venom fakt +10%, nemůžu si pomoct…

Datum vydání: 4. května 1999
Vydali: Olympic Recordings / Century Media
Žánr: death metal